Prezidentský slib, hymna, vojenská přehlídka jsou tradiční rituály provázející inaugurace českých a československých prezidentů. „Během let se ale některé zvyklosti měnily, především podle momentální politické situace,“ říká Egon Ditmar, který coby šéf hradního protokolu připravoval inauguraci prvního českého prezidenta Václava Havla.
K čemu hradní protokol a různé ceremonie vůbec slouží?
Jejich principem je, zjednodušeně řečeno, dát formu jednáním a různým slavnostním aktům, aby i státní návštěva – s nadsázkou řečeno třeba až z Marsu – mohla předvídat, co a jak bude probíhat.
Některé praktiky přitom sahají až do antiky, například slavnostní červený koberec jako „uvítací dráha“ pro hlavy států: původně to byly rohože obarvené korýši z Egejského moře a symbolizovaly krev a poddanství. Poprvé prý byly rozvinuty na oslavu návratu mykénského krále Agamemnona z bojů o Troju.
Existuje nějaká „kuchařka“ s přesně danými pravidly, podle kterých se protokol a ceremonie řídí?
Státní protokol je živý proces, takže velmi detailní pravidla sepsaná v závazné příručce by byla spíše na škodu. Když si například přesně stanovíte, že každou návštěvu cizí hlavy státu má v koloně z letiště doprovázet třináct motorek, budete pak těžko někomu vysvětlovat, že motorek máte jen deset, protože tři jsou zrovna v opravě. Protokol se přizpůsobuje okolnostem.
Naopak ceremonie jsou vyjádřením úcty k určité historické kontinuitě, nejen nadčasové, ale také „nadlidské“, nereprezentují totiž fyzickou osobu, ale stát. Proto jsou víceméně ustálené, jen se samozřejmě modernizují – prezident na Hrad nepojede kočárem, ale autem.
Jak dalece ovlivňuje osobnost samotného prezidenta uvedení do úřadu?
Inaugurace jako jedna z nejdůležitějších ceremonií zachovává určité rituály – probíhá ve Vladislavském sále, protože od devátého století a snad i dříve byly hlavy českého státu prohlášeny, nastoleny, inaugurovány na Pražském hradě. Skládá se prezidentská přísaha, zní hymna, slavnostní salvy, koná se vojenská přehlídka, zazní projev k občanům na hradním nádvoří…
V některých prvcích se však inaugurace mění, hlavně kvůli momentální politické situaci – třeba obsah prezidentského slibu. A některé prvky jsou pak „gestem“ samotného nastupujícího prezidenta.
Co například?
Dobrým příkladem je slavnostní mše Te Deum, která sice není integrální součástí inaugurace, ale sloužila k vyjádření určité symboliky: Masaryk Te Deum odmítl, aby se distancoval od monarchie, Gottwald, který do kostela nikdy nechodil, naopak nechal mši sloužit proto, aby uchlácholil věřící spoluobčany, než nastolil komunistický teror. A Te Deum znělo při jmenování Václava Havla prezidentem v roce 1989 i 1993 – zvolil jej jako výraz návratu země ke svobodě, přervané na půl století komunismem i předcházejícím válečným marasmem.
Zažil jste za vaší éry situace, ze kterých se ještě dnes budíte v noci hrůzou?
Nebyl jsem nikdy trémista, což bylo na jednu stranu obrovské plus, když jsem musel řešit pohotově situace, které nastaly mimo scénář, na stranu druhou jsem za to platil „cenou“ snížených emocí – nikdy jsem moc neprožíval, že jsem si třeba podal ruku s tou a tou světovou osobností. Takže hrůzou se v noci určitě nebudím.
V čem byla první česká inaugurace výjimečná?
Určitě počtem čestných hostů – přijeli například prezidenti Richard von Weizsäcker, Lech Wałęsa, Thomas Klestil, Árpád Göncz… Havel měl obrovskou popularitu a prestiž a dveře otevřené po celé zeměkouli. A stejně tak se dveře „netrhly“ ani na Hradě. Byla to velmi hektická doba.
Sledujete nynější inaugurační přípravy?
Z profesního zájmu sleduji, ale nijak detailně. Pokud Miloš Zeman zvolí poklonu knížeti Václavovi v jeho kapli, bude to důstojný akt, jejž jako „starý protokolář“ oceňuji – je to symbol, který nebude nijak souviset s tím, jakým prezidentem ten nastupující bude.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].