Korespondence

Kolik vnějšího nepřátelství a vnitřní bolesti bylo třeba, aby umělec uzrál a stal se sám sebou? A bylo nutné tuto cenu zaplatit?

Čtenář souborně vydané korespondence básníka, výtvarníka a překladatele Bohuslava Reynka si tím není jist. A v závěru života si nebyl jist ani sám Reynek: „Co jsme nachytali z toho slíbeného deště růží?“ napsal. „Nevěřím, že by to byl klam, vůbec ne. Ale co si počít s tím, co se všecko stalo, s tím krupobitím běd.“

Svazek dopisů, které uspořádali Jaroslav Med a Jiří Šerých, máme v takto úplné podobě k dispozici poprvé. Vydání předcházelo mnoho let úsilí a výsledek je vynikající. Výběr listů, poznámky, eseje editorů a bohatý obrazový materiál, to vše umožňuje nejen věrně zrekonstruovat Reynkův život, ale také jej nahlédnout z dosud ne příliš známých úhlů. Především dokumentace o jeho pilné a objevné překladatelské činnosti může být překvapením. To Bohuslav Reynek objevil a jako první převedl do češtiny Georga Trakla (v knize jsou pochvalné dopisy Josefa Čapka i Otokara Březiny). Poprvé přeložil Charlese Péguyho, uvedl do Čech Georgese Bernanose, Jeana Giona a další významné spisovatele a básníky.

Ve víru duchovém

Bohuslav Reynek překládal už dříve, ale teprve napojení na nakladatelství Josefa Floria­­na ve Staré Říši jej motivovalo k tomu, aby v této činnosti objevil svůj úkol a vyšší poslání. V roce 1912 dvacetiletý Reynek utekl ze studií a usadil se na rodném statku v Petrkově. Byl tu sám, rodiče bydleli v Jihlavě. Záminkou k návratu byla péče o hospodářství, ale Reynek se mnohem více zabýval četbou, psaním a vyráběním obrázků. V červnu roku 1914 nabídl do staroříšské edice Nova et Vetera překlady z poezie. Byly přijaty a mezi ním a A. L. Střížem, mladým spolupracovníkem Josefa Floriana, se rozvinula korespondence. Stříž zasypává Reynka jmény autorů, ten si opatřuje knihy, horečně čte. Z Petrkova do Staré Říše a zpět poletují dopisy, rukopisy, obrázky, korektury, knihy a časopisy. Čtenář žasne, jak byla tehdejší intelektuální a umělecká Evropa propojená, vědělo se o všem, co se kde šustlo. Reynek se před Střížem trochu předvádí: nad českou provincií se vznáší puch pekelný, důstojné označení „člověk“ si zaslouží málokdo.

Reynek překládá francouzské katolíky a německé expresionisty, pod vlivem Staré Říše propadá vlivu Léona Bloye, katolického aktivisty, který byl ve Francii přehlížen, zato na Vysočině se dočkal úplného zbožštění. Nad jeho texty prožívá extáze: „Připadá mi, jako bych byl zachycen velkým, stoupajícím vírem duchovým, a zprvu oslepen a zmámen, začínal prohlédati…“

V roce 1917 musí Stříž do války a štafetu korespondence přebírá Josef Florian. Tón dopisů se uklidní. Na Reynkovu přepjatost Florian odpovídá prostotou, směruje mladého básníka k jednoduchosti, k tomu, aby – řečeno s Chestertonem – „obrátil svou obrazotvornost dovnitř na věci, které již má, a dal těmto věcem žít“. V roce 1923 se dopisy poprvé mihne jméno „Suzanne Renaudová“. Reynka okouzlily její básně a chce je překládat. Žádá autorku o svolení, pak ji ve francouzském Grenoblu navštíví…

Mezi Čechami a Francií

Dopisy, kterými si Reynek básnířku připoutal, se nedochovaly. Na jejich sílu lze usuzovat jen ze Suzanniných odpovědí, z jejího rostoucího přesvědčení o tom, že „je milována“.

Píše o zážitcích z hor, o příbuzných, posílá mu knihy a časopisy, poučuje jej o francouzské literatuře. Velkou ranou je pro ni smrt matky. Básnířka trpí stavy úzkosti a v Reynkovi hledá oporu. Když ji však v létě 1924 požádá o ruku, váhá: „Jaká škoda, že jste tak daleko,“ píše. Daleko od vlasti, drahých hrobů, sestry a neteře, které miluje. „Dokážu se takhle vykořenit?“ Ani po dalším roce námluv si není jista. Cítí k Reynkovi přátelství, důvěru, ale ne „prostou a neodolatelnou lásku, která činí každou oběť lehkou“. Bojí se, že v sobě nedokáže probudit vášeň. Porovnává Reynkovu „strohost“ se svojí láskou k „pěkným věcem“, doprošuje se záruk. Pozdější roky bohužel ukázaly, že váhání, které Reynek zdolal (v březnu roku 1926 byli v Grenoblu oddáni), bylo namístě.

Ale zpočátku se dostavilo štěstí, něžné dopisy o tom svědčí. Manželé trávili léta v Petrkově a zimy v Grenoblu, cestovali do Provence, přátelili se s místními literáty. Reynek hodně maloval, vystavoval a také prodával. Narodily se dvě děti. Dojemná jsou psaní Reynkova otce do Francie. Sází poctivě semínka, která mu syn posílá, a zpravuje ho o všem: kolik vajec snesla stará husa, jak se mají k světu narozená mláďata. Podobné referáty o hospodářství píše o pětadvacet let později Bohuslav Reynek synovi na vojnu a jsou to ty nejradostnější dopisy z celé knihy.

Časem se ale stěhování stává neúnosným, Reynek navíc v „žaláři“ města trpí.  V roce 1936 umírá Reynkův otec a statek zůstává bez hospodáře. Rodina se do Čech přesouvá natrvalo. Renaudové se nikdy nepřestane stýskat. Do Francie se podívá ještě několikrát, ale už nikdy ne nadlouho.

Krupobití běd

Posledních dvacet let života v Petrkově bylo těžce poznamenáno komunismem. V dopisech čteme o rozpadu venkovské komunity, mnoho lidí po konfiskacích pomřelo nebo skončilo v blázinci. Andělé byli „vyhnáni z lesů a polí“ a také okruh Reynkových literárních přátel byl zdevastován.

„Bývá mi někdy hodně úzko z toho mlhavého počasí bez slunce a ze stále rostoucí nevraživosti ke všemu, na čem nám záleží a co milujeme,“ píše Reynkovi v listopadu 1948 Jan Zahradníček. Byl jedním z mladších přátel – nakladatelů –, kterým Reynek sloužil texty, obrázky a radami ohledně titulů z německé a francouzské literatury. Patřili k nim kritik a překladatel Jan Franz, básník Zdeněk Řezníček, nakladatel Jan V. Pojer a další. Mezi zvláštní dopisovatele lze počítat Vladimíra Holana, kterému Reynek v padesátých letech posílal kromě duchovní potravy i jídlo. Holan se odvděčoval básněmi.

Závěr knihy odráží šedesátá léta. Reynka, který v marasmu doby vyzařoval silnou duchovní auru, „objevili“ mladí umělci a intelektuálové z Prahy, mezi nimi autoři recenzovaného svazku a filozof Jiří Němec, jejichž dopisy jsou zde zahrnuty. Suzanne Renaudová zemřela v roce 1964, Reynek ji přežil o sedm let. Poslední roky však skoro nevycházel. Několik měsíců před smrtí píše neteři: „A mně se ukazují různé mátohy, když vylezu z domu, tak nevylézám.“

Je to jedno z míst, kdy píše o sobě, takové zmínky jsou v dopisech rozesety střídmě. Víme o všem, co se děje kolem, ale ne, co se odehrává v básníkovi. Jen ve vzácných chvílích nechává nahlédnout do bohaté, bolestí oživované vnitřní krajiny, do svého „jediného domova“. Ty pohledy stojí za to, i kdyby čtenář nad osmisetstránkovou knihou chvílemi poněkud umdléval.

Bohuslav Reynek, Jiří Šerých a Jaroslav Med:  Korespondence
Karolinum, 860 stran