Růžový hotel je příběh překotného zasvěcení do dospělosti. Dá se číst jako psychologicky přesvědčivý thriller s tajemstvím nebo román o konci puberty poznamenaném vzpourami proti autoritám a zmatky, který se zároveň dotýká ženské sexuality a identity. A to přesto, že ortodoxní feministické kritičky by z něj měly jen pramalou radost: hrdinčino tělo se stane svůdným až v minisukni a na podpatcích a ona sama se definuje výhradně ve vztahu k mužům. Podstatné ovšem je, že totéž platí i obráceně: autorčini muži potřebují k určení svého místa ve světě ženy, přičemž na některých jsou až chorobně závislí, a přinejmenším část literárních teoretiků by tak tento román směle označila za postfeministický.
Růžový hotel britské prozaičky Anny Stothardové ovšem není klasický bildungsroman, jak by se z uvedeného mohlo zdát. Přerod její mladé, bezejmenné hrdinky z bezpohlavní – do beztvarých vytahaných tepláků oblečené – dívky v ženu se neděje pod vlivem společnosti ani v závislosti na vzdělání či četbě, ale soutěživým poměřováním s matkou, která je ironicky obdařena nevinně znějícím jménem Lily. Tato nezodpovědná a přelétavá osoba zanechala svou dceru v útlém dětství v šedi Londýna s nevlídným otcem a sama se vydala do Států, kde po letech také vlastním přičiněním zahynula při dopravní nehodě. A naše hrdinka se teď vydává na Lilyin pohřeb, čímž její lehce transgresivní pouť začíná.
V Los Angeles nejen přes míru kouří, pije a lže, ale hlavně se vloudí do matčina bývalého bytu a ukradne odtamtud její kufr, v němž se očividně něco důležitého skrývá (a který proto Lilyin bývalý manžel chce za každou cenu zpátky). Načež se ve vyzývavém šatstvu, jež patřilo její matce, rozhodne kontaktovat její někdejší milence. A s částečně ukradenou identitou zjistit něco podstatného nejen o ní, ale – jak se později ukáže – především sama o sobě. Nakolik se matce podobá a – což je pak mnohem důležitější – nakolik se od ní liší. Základ románu je přitom volně autobiografický, jak neopomenul zdůraznit bulvárněji laděný britský tisk. Sama Stothardová v pubertě náhodou objevila a tajně si přečetla dopisy, které její matce kdysi psal milenec, a dva roky studovala v Los Angeles v Americkém filmovém institutu, přičemž bydlela nedaleko oblíbeného obchodu s alkoholem Charlese Bukowského. Její úplně první štací navíc byl růžový hotel Cadillac u pláže Venice Beach, poblíž kterého přespávali bezdomovci. Zde však veškeré prokazatelné podobnosti končí.
Autorčino fiktivní já je snové a nejisté, dobrodružné a úzkostlivé zároveň a pocitem odlišnosti, rozjitřenou fantazií a halucinogenními, amorfně rozostřenými představami se blíží ústřední postavě Trumana Capota z Jiných hlasů, jiných pokojů. Hrdinka se mnohdy i cíleně ocitá v potenciálně výbušných situacích během mimořádně parného léta, kdy se vzduch tetelí horkem a vášněmi, přičemž scény osamění ve vyprahlé krajině podbarvené erotickým napětím jako by vypadly přímo z Hitchcockových filmů. Kromě vlastního nitra prozkoumává i město, kde „nikdo kromě houmlesáků a idiotů nechodí pěšky“ – a jelikož nemá auto a závisí na hromadné dopravě, místo hollywoodských červených koberců poznává laciné bary a etnicky pestré čtvrti, kde též alespoň zčásti nachází ty a to, co hledala.
Stothardové (29) se podařilo navázat na nemalý úspěch románu Isabel a Rocco, jímž debutovala v pouhých devatenácti letech a který se také točil kolem nesnadného a nekonvenčního dospívání. Ani v jedné próze však bezesporu nadějná autorka ještě sama nedokázala dospět a vymanit se z vlivu předchůdců, kteří stejně jako ona sugestivně vykreslovali atmosféru nabitou hrozícím násilím (kromě výše zmíněných hlavně raný Ian McEwan a Martin Amis). S tou pak podivně kontrastuje uspěchaný konec, který až příliš zavání úlitbou takzvané běžné postpubertální a dospělé čtenářce: že by opravdu naše hrdinka žila v růžovém hotelu s mužem svých snů šťastně až do smrti?
Autorka je amerikanistka.
Anna Stothardová: Růžový hotel
Přeložil Štěpán Hnyk, Plus, 312 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
