Naše druhá šance

Čtenáři BBC si před několika týdny mohli číst o tom, jak Velká Británie ztrácí v Evropě svůj význam. „Před čtyřiceti lety kontinent formovali ti, kdo přežili druhou světovou válku na západní frontě. Dnes ji čím dál více začínají utvářet země, které zažily brutalitu východní fronty a musely čtyřicet let snášet vládu komunismu,“ otevíral zpravodajský server svou analýzu a líčil, jak se střed evropské gravitace posouvá na východ, směrem k Polsku a státům bývalé střední a východní Evropy.

Po boku s Kazachstánem

Pro nás v Česku je takový pohled nezvyklý. Domácí politická elita i média líčí Evropskou unii obvykle jako cizorodé těleso, které nás proti naší vůli nutí dělat věci, jež dělat nechceme, a snaží se nás vtáhnout do stále těsněji propojeného nadnárodního slepence, který nás neláká.

Postavení Česka v EU samozřejmě do jisté míry odpovídá velikosti a významu země, zároveň je ale výsledkem strategie, již jsme sami hned od svého vstupu přijali. V Evropě existovaly dva názory na její vývoj: jeden směřoval k hlubší integraci, druhý, v čele s Velkou Británií, se snažil dalšímu sjednocování Evropy zabránit prostřednictvím rozšiřování o další a další státy. Tato představa, na jejímž počátku stála Margaret Thatcherová, převládla i v českém pohledu na EU. Prezident Václav Klaus dokonce navrhoval, aby se členem EU stal Kazachstán s tím, že postupné posouvání evropských hranic na východ nakonec Brusel donutí, aby začal pravomoci předávat zpět na úroveň národních států.

Tento typ uvažování měl vliv na konkrétní českou politiku, včetně tak zásadních věcí, jakou je privatizace bankovního sektoru. Jestliže dnes čeští centrální bankéři s hrůzou sledují, jak ztrácejí kontrolu nad zdejšími bankovními domy, je to mimo jiné i proto, že před lety v Praze nikdo nevěřil, že by evropská integrace mohla postoupit někam směrem k evropské federaci, jejímž znamením je nyní vznikající bankovní unie.

Místo Ruska a Británie

Dnes je jasné, že Češi podobně jako Britové vsadili na špatného koně. Vše změnila finanční krize, recese a krize společné měny, která nyní žene evropské jádro v pudu sebezáchovy k federaci. Britové už svou porážku v podstatě přiznali a hledají cestu buď ke zcela novému vztahu s Unií, nebo se rovnou chystají k odchodu z EU. Češi mají vzhledem ke své poloze a významu mnohem užší manévrovací prostor, na druhé straně se ale před nimi otevírá nová šance.

Touto šancí je vzestup významu střední Evropy, jejž si začínají uvědomovat zejména němečtí a polští politici. Skupina států Visegrádské čtyřky s více než padesáti miliony obyvatel je nyní pro Německo nejen větším obchodním partnerem než Francie, ale především trojnásobně převyšuje objem obchodu Německa s Ruskem. Z tohoto důvodu se tradiční německý pohled na střední Evropu, která byla od rozpadu rakousko-uherské monarchie vnímána spíše jako bezprizorné území, o němž se rozhodovalo mezi Berlínem a Moskvou, zásadně mění.

Poláci si tuto proměnu uvědomili jako první a aktivně ji využívají. Stali se tahouny evropské integrace, protože ji – kromě přílivu peněz z eurofondů – pochopili jako důležitý geopolitický nástroj ve vztazích s Ruskem. Díky podpoře Německa a EU v zádech má teď Polsko nejvyváženější vztahy s Ruskem v celé polské historii.

I Německo si začíná uvědomovat, jak nevyzpytatelným partnerem je Rusko a že těsnější vztahy se střední Evropou v rámci EU – k velké nevůli Ruska – mají mít přednost také proto, že ekonomicky liberálně laděná střední Evropa má v očích Němců potenciál nahradit uvnitř EU liberální Británii coby protiváha vůči socialistické Francii.

Česko by si tedy mělo uvědomit, že polský tah na branku EU je výhodný pro celou Visegrádskou čtyřku. Střední Evropa dostává šanci, jaká se v dějinách vyskytne jen zřídka. Je to šance ovlivňovat chod Evropy způsobem, jaký Češi nikdy nezažili.