0:00
0:00
Jeden den v životě30. 12. 20124 minuty

Namibijský sen

Zdeněk Petera

Poslední den putování po Namibii, farma Ameib, oblast Erongo. Vstávám před svítáním, včera jsem se konečně od majitelky dozvěděl, kde je najdu. Už asi dvacet let sním o setkání s lidmi, kteří ještě dokážou žít nezávisle na civilizaci. Před pár lety jsem takovým lidem byl na Andamanských ostrovech velmi blízko, nikdo mě ale na jejich ostrov nechtěl přepravit, o cizince prý nestojí, jsou schopni je i zabít.

Tito lidé národa San jsou prý přátelští, vstřícní a někteří mluví anglicky, tvrdila farmářka.

↓ INZERCE

Spěchám, gazela přes cestu mě však přiměla dát nohu z plynu. Nejčastější značkou je tu trojúhelník s obrázkem divokého prasete a já měl už několik příležitostí se na vlastní oči přesvědčit, že divoká zvěř není na namibijských cestách vzácným úkazem. Po hodině cesty v buši nacházím ceduli San People Living Muzeum, na stromě připíchnutý papír s ceníkem; můžu s nimi strávit chvilku, ale taky celý den.

Než si stačím rozmyslet, co si z nabídky vyberu, začínají pomalu přicházet. Snědí krásní muži v bederních rouškách, později i ženy a děti. Ukazují mi, jak vyrábějí pasti, provaz, luk, šípy, jed, jak rozdělávají oheň. Cítím se někde mezi návštěvou přednášky z antropologie a natáčením filmu Avatar.

Jsem v kruhu s několika muži z dávných dob, chvíli „jen“ tak mlčky dřepíme; sen se naplnil.

Mluvčího pak odvádím stranou, zajímá mě jeho osobní příběh. Odpovídá na mé otázky, stále však jako by mezi námi byla bariéra.

„Řídil jsi někdy auto? A chtěl bys to zkusit?“ Rozzářil se, a když mu to ostatní muži schválili, posadím si ho, stejně jako kdysi svého mladšího syna, na klín a jezdíme buší. Ovládá volant a plyn, já zbytek. Je šťastný a já taky.

Cítím jeho tělo, a tak je pro mne snadné uvěřit sdělení, že pokud nic neuloví, dokáže bez problémů čtyři dny hladovět.

Znovu zkouším svou otázku: „Jak se ti žije, jsi šťastný?“ – „Ano jsem, jsem šťastný. Jen jsem udělal chybu, když mi bylo čtrnáct, měl jsem první dítě, byla to chyba, od té doby se musím starat o rodinu, bylo to moc brzo.“ – „Kolika let se dožíváte?“ – „Běžně 100 let. Teď je mi 22, mám ženu a dvě děti.“

„A co ty, jsi šťastný?“ vrátil mi otázku. „Ano, někdy ano, třeba teď. Jen mě mrzí, že jsem tu sám a nemohu to štěstí s nikým sdílet.“

Mám pocit, že mi naslouchá nejen ušima, ale celým svým tělem.

„Je v tobě smutek,“ říká a pak trochu jiným hlasem zmiňuje některé momenty z mého života, o nichž jsem nevěděl. Nebo možná věděl a nechtěl si to přiznat.

Ještě chvíli mluvíme o ženách a vztazích, pak odvádím hovor ke zvířatům. Uštknutí hadem prý není velký problém, medicinmani vědí, co dělat, jen musí s pacientem odejít z vesnice do buše. Jsou příliš těsně spojeni a těžce nemocný by tak ohrozil celou komunitu; léčení může trvat i týden. Vracíme se k ostatním mužům a já se ptám na to, co mě zajímá nejvíc – mužské iniciace. Po chvíli váhání a poradě s ostatními muži trochu neochotně vypočítává, co všechno musí chlapec umět a zvládnout, aby ho rada starších uznala za muže a mohl se oženit, mít děti… Jsem ale stále duchem trochu mimo, u svého příběhu. Raději proto děkuji, platím a odjíždím.

Před Windhoekem šedesátkou projíždím policejní kontrolní stanoviště. Po pár vteřinách mi to dochází, prudce brzdím, couvám zpět a pokorně se omlouvám. Korpulentní mateřská černoška v policejní uniformě má naštěstí dobrou náladu a pochopení. „Dejte si sprchu a dnes už nikam nejezděte,“ nařizuje mi. Poslechl jsem.

A to jsem si myslel, že řízení vlevo jsem už zvládl. Nejvyšší čas vrátit se domů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].