Zplozencem chaosu

A máme to. Opět devětadvacátý únor. Smím mít narozeniny. Narodit se v takový den jest být zplozencem chaosu. Asi proto mám v sobě tu marnou afinitu k řádu a pořádku. Ještě že jsem přišel na svět ve 20. století a dožil se roku 2000! Dvacet je dělitelné čtyřmi, a tak se přestupný den v kalendáři ocitl, ale 1700, 1800, 1900, 2100… dělitelné nejsou; být vržen do světa dřív či poté, byl bych musel na narozeniny čekat celých osm let, osmkrát tři sta šedesát pět dní! Jak to, že ještě nevznikla odborová federace takto narozených individuí? Vždyť nás musí být v těch miliardách pozemšťanů docela slušný počet. Hnutí za spravedlivý kalendář (mnou založené) navzdory úporně vynakládaným snahám ne a ne dokázat, aby se 29. únor řadil do kalendáře každoročně – copak by se prostě nedalo odkrojit pár hodin osmadvacátému únoru a pár prvnímu březnu?

Předstíraná řádumilovnost. Nějaké vteřiny doplňovat jednou za čtyři roky jedním dnem a v rozmezí čtyř set let pak ten den ještě třikrát vynechat – kdoví, zda to vůbec štymuje a lidstvo a Země nejsou nakonec v nějakém zpoždění či předstihu.

Předstih. To je ono. Musím v předstihu zajistit vyžadované slavení. Jednou za čtyři roky – to přece musíš oslavit výjimečným způsobem, nejmíň čtyřnásobně, zní názor většiny. Má mi většina co poroučet? Nikdy. O tomhle rozhoduji já, jenže stejně podlehnu.

Takže: S kým je nutné se sejít? Zaprvé: s příbuznými. Kolik nás bude? Nejspíš sedm. Kde objednám večeři? Aha, tam, kde se rád nají a napije synovec. To je ale smůla, lituje v telefonu ženský hlas. Zrovna malujeme, otevřeme až příští týden. Druhý pokus: My ten večer máme zadání pro hudebně-taneční pořad! Spiknutí a vláda chaosu, říkám to přece pořád. Zadruhé: se skupinou přátel, bude jich dobře padesát. Prostor naštěstí už mám. Potravinový řetězec už se třese na sumu, kterou u něho nechám. Stejně se ale očekává, že něco ukuchtím sám, aspoň tradiční chu-cho-ko (chutné cholesterolové kostičky – pozn. aut.) a vídeňský dort. Zatřetí: s dalšími přáteli a věrnými. Tam budu jistě hýčkán, odpovědnost mám jen za sladkosti a část pití. A takhle to půjde pořád dál, den po dni (kéž i s pauzami): s bývalými kolegy z jedné školy, z druhé školy, z nakladatelství, s oblíbenými řeholníky a řeholnicemi (tam se vaří a peče!), se spřátelenými jednotlivci, skupinkami, ono se jich přihlásí více… A to jsem zapřisáhlý solitér a soukromník. To ti teda závidím, sděluje mi vídeňský přítel emigrant. Co by za to jiní lidé dali! No jo, ale oni si to můžou rozdělit do čtyř let… A taky si bez překážek slaví takzvaná významná životní jubilea, kdežto já: nikdy mi nebylo deset, nikdy třicet, nikdy padesát, já mám významná jubilea jednou za dvacet roků. Už ti bylo sedmdesát? ptají se mě. Ani devadesát mi nikdy nebude, přestože se tohoto věku dožívá dnes kdekdo, je mi líto, na to já nemám právo. Mě vyvrhli z kalendáře. Nevěříte? Jakpak dokážete v nepřestupném roce najít den svého narození? Zachytíte ten zlomek vteřiny o půlnoci mezi osmadvacátým únorem a prvním březnem? Jen to zkuste, vy obyčejní, nepostižení smrtelníci!

Ach, hlavně nezapomenout: ihned k holiči! Po vyrobení mladistvého střihu mi kadeřnickostudiová pracovnice nastavuje zrcadlo k týlu, abych zkontroloval její výkon. Mám sundané brýle, nevidím nic. Perfektní jako vždy, říkám. Jste přímo k zulíbání, říká holička. Že by mě opravdu někdo poceloval? Od některých pozvaných by to nebylo marné. Jenže kdo si tak asi troufne líbat kalendářního vyvrhele? (Ale co kdyby: třeba budu konečně pro někoho ten vyvolený…)

Kéž už je po vší té slávě – ke štěstí by mi stejně stačilo, aby tu byla ještě maminka a upekla mi dort a já ho směl úplně celý sníst sám jako kdysi, když jsme spolu slavili mé druhé přestupné jubilátko. 

Vratislav Jiljí Slezák,
pedagog a překladatel