Vesmír svatého Adolfa

74 A R09 2012 • Autor: RespektMít svou tužku„Tvoří dál ve stejném duchu. Tuto zimu ho bylo nutné kvůli násilnému chování téměř neustále držet v cele. Je s tím srozuměn, pokud může kreslit a dostane trochu žvýkacího tabáku,“ konstatuje lékařská zpráva psychiatrické kliniky ve Waldau z 25. března 1911. Tou dobou obývá Adolf Wölfli léčebnu už šestnáct let a spotřebuje až tři tužky týdně. Celé dny píše nebo kreslí.Syn chudého alkoholika předtím prožil drsný životní start coby bezprizorné děcko smýkané úřady po různých pěstounských rodinách na švýcarském venkově. V šestadvaceti letech se ocitl ve vězení za sexuální obtěžování nezletilé dívenky a po návratu ho další podobný exces přivedl do psychiatrické léčebny. Doléhají na něj vnitřní hlasy, trpí halucinacemi a nebezpečnými agresivními rapty. Brzy dostává nálepku nejtěžšího pacienta kliniky a lékaři se shodnou, že jeho těžká schizofrenie nedává žádnou šanci na návrat do společnosti.Adolf Wölfli ovšem po pár letech personál překvapuje. V klidu ústavních zdí se u něj rozvíjí až obsedantní kreativita. Když nemá tužku a papír, je nervózní a nebezpečný, když je má, vytrvale pracuje a z vršících se kreseb a textů postupně vytváří svůj vlastní vesmír, své univerzum. Fantaskní ornamentální kresby s názvy jako Šách sálu kantonu hněvidolu, smyšlené hrdinské eposy o sobě samém, soupisy obskurních vynálezů (ovocný oznamovač, skrzen nakrkem) nebo zbrusu nová numerická soustava (s číslicemi jako gerontka, hurónka a myriádovka) jsou základem monumentálního světa, do jehož středu nemocný umělec postupně staví své sakralizované alter ego – svatého Adolfa. A není to svět malý – v roce Wölfliho smrti čítá dvacet pět tisíc popsaných a pokreslených listů.Nebýt osvíceného psychiatra Waltera Morgenthalera, Wölfliho „arcidílo“ by pravděpodobně skončilo v ústavní kotelně. Lékař, který si povšimne pacientova talentu a podporuje jej, pokreslené listy papíru sbírá a v roce 1918 vydává historicky přelomovou knihu D
 povýšen na umělce, postupně nadchne několik generací avantgardistů, ať už surrealisty jako Andrého Bretona nebo později autora konceptu art brut Jeana Dubuffeta.Je to vcelku logické. Průkopníci výtvarné moderny ve Wölflim vidí svéráznou esenci popření zatuchlých uměleckých paradigmat. Tvorbu vedenou výhradně vnitřním nutkáním, nezatíženost formálním vzděláním, intuici, která nebere ohledy na nic, co přichází zvnějšku. „Nemoc se mu stala cestou ke svobodě,“ opěvuje švýcarského schizofrenika Breton.Kde není rozumětJe to hezký příběh, ale na současného diváka už psychotik Wölfli coby osvoboditel ze zajetí konvencí moc dojem neudělá. Bitvy minulého století o smysl a hranice umění jsou dobojovány, stát mimo kategorie je nyní běžné. Nadšení surrealistů nad pacientem z Waldau se dá rozumět, ale nejde je s nimi znovu prožít. Dnešní Wölfli je nutně o něco smutnější.Ne že by jeho arcidílo nebylo v lecčem půvabné. Roztomile systematické megalomanství připomene Járu Cimrmana, repetitivní kresby, uzavřené do sebe, odkazují k nevědomému čmárání na okraje sešitů při nezáživných školních hodinách. Příležitostný závan mystiky připomene, že nemocný muž asi občas zahlédl podstatu Tajemství, ostatně spirituálněji naladěné oko může i v obsedantních číselných řadách uvidět plynoucí matrix našeho bytí.Stejně jako díla mnohých jiných schizofreniků však Wölfliho tvorba obsahuje také aspekt rozpadu systému mysli, který ztěžuje, často znemožňuje vzájemnou komunikaci s ní. Autoři výstavy okouzleně mluví o stvoření nového univerza, jenže Wölfliho fragmentovaný svět se tak nějak nedá smysluplně navštívit. Navzdory vnější kompaktnosti se drolí, navzdory sevřenosti mu chybí jednotící duch, navzdory preciznímu jazyku mu není rozumět. Jako by zůstával bez skutečné významové formy.To jistě není výtka muži, který tvořil, protože nemohl jinak – ostatně Adolf Wölfli na výtky odpovídal pěstmi, takže opatrně. Jen realistické připomenutí faktu, že vnitřní prožitek nemocné mysli bývá obvykle neveselý a osamělý – a pastelky pomohou jen do jisté míry.