V bouřícím se Rusku

Pro novináře čekajícího obyčejné interview v klidu domova je to pořádný šok. Z obývacího pokoje v malém bytě Evgenije Čirikovové (40) je teď improvizované televizní studio a mezi reflektory a mikrofony se tu vedle sebe tlačí novinářské štáby z Německa, Francie či Japonska. „Na to, že mě prý platí CIA, je to tady trochu malé, nezlobte se,“ usmívá se žena, za kterou sem všichni ti zvědavci přišli.

A stejně působivý obrázek nabízí i scéna v místě, na něž se paní Čirikovová během několika minut spolu se všemi přítomnými přesouvá. „Tohle je naše základna, sem zveme novináře i veřejnost a vysvětlujeme jim, o jak nesmyslný projekt se jedná,“ ukazuje energická aktivistka stavební buňku posazenou v závěji sněhu pár desítek metrů za domem Čirikovových. Právě v těchto místech moskevské čtvrti Chimki se před návštěvníkem otevře panoráma, kvůli kterému nás paní Čirikovová všechny přivedla: široký pruh vykáceného lesa, na němž má už brzy stát nová čtyřproudá dálnice. „Je to státem chráněná rezervace a spolu s urbanisty a ekology jsme navrhli třináct alternativních variant, jež by ji obešly. V těch plánech však hrají prim zájmy moskevských politiků a spřátelených majitelů okolních parcel,“ říká aktivistka.

Potud vlastně běžný příběh, který většině z přítomných novinářů nemůže být neznámý z jejich vlasti. Nicméně jsme v Rusku a toto je jedna z jeho tváří, kde se na běžné příběhy nehraje.

„Zkoušeli mě přesvědčit, ať mlčím, ale nedala jsem se, a tak je teď ze mě veřejný nepřítel,“ shrnuje paní Čirikovová svoje doposavad tříleté angažmá za záchranu kousku vzácného podmoskevského lesa. A zpovzdálí nás přitom pozorují a fotografují dva urostlí muži v džínsech a černých bundách. „Dobrý den, pánové,“ volá na ně aktivistka a vysvětluje, že agenti státní tajné služby FSB ji spolu s policisty z protiteroristického útvaru sledují prakticky neustále. Adresáti pozdravu nehnou brvou a dál pracují se svými malými kamerami.

A sledování je jenom jeden – ten jednodušší – dílek skládanky. Status veřejného nepřítele se v případě paní Čirikovové hlásí o slovo i řadou dramatičtějších chvil. Před pár týdny byl skupinou neznámých útočníků napaden při návratu domů její manžel Michail,který se ale agresorům naštěstí dokázal vyvléknout a unikl bez vážnějších zranění. „Samozřejmě že máme obavu, co nám udělají. To, že jsme vás všechny pozvali k sobě domů, je jeden ze způsobů obrany. Čím více se bude o naší situaci vědět, tím spíše si na nás netroufnou,“ říká paní Čirikovová.

Rodina se přitom nemusí bránit jenom násilí; úřady mají k pomstě i mnoho „měkčích“, avšak o to zákeřnějších cest. Jedna už se rýsuje: Na matku dvou dcer ve věku šest a osm let se nedávno obrátil sociální úřad s tím, že je nutné prověřit schopnost obou rodičů zajistit dětem dostatečnou výchovu. Prozatím zůstalo jen u série rozhovorů s dětmi i rodiči o pravidelných příjmech rodiny, podle přesvědčení paní Čirikovové jde ale o promyšlený nátlak, jak ji odradit od dalších politických aktivit.

Ani Čirikovová přitom neunikla oblíbenému nástroji ruských tajných služeb, kdy se na internetu z ničeho nic objevují dlouhé přepisy rozhovorů z jejího mobilního telefonu a e-mailů na nejrůznější, často velmi osobní témata.

To vše je přitom stále ještě jen slabý odvar vzkazu, který dostal další z aktivistů proti chimkiské dálnici, novinář Michail Beketov. Zakladateli zpravodaje Chimkiská pravda, ve kterém kromě možných variant dálniční trasy s mnohem menším dopadem na přírodu popisoval i korupčnívazby politiků na stavaře a majitele stavebních pozemků, nejprve neznámí útočníci zabili psa, následně vypálili automobil a nakonec zmlátili i jeho samotného. Beket strávil měsíce náročnou léčbou, přičemž lékaři mu museli amputovat nohu. Dodnes se pohybuje výhradně na invalidním vozíku a ani po usilovných snahách lékařů se mu zatím nevrátila řeč.

Proti marasmu

„Nejsem tu za nikoho, jen za sebe,“ volá už zdálky na novináře usměvavá Nataša a hrdě ukazuje transparent „Konec vládě podvodníků a zlodějů“. „Žádný aktivista, já jsem tlumočník a obyčejný stárnoucí člověk, který už se na ten putinovský marasmus kolem nemůže dívat,“ přidává se opodál stojící pan Viktor. Je první únorová sobota. Přesně za měsíc si Rusko z pěti kandidátů zvolí svého nového prezidenta a tady, na Blatném náměstí probíhá jedna ze série demonstrací, v Rusku až dosud nevídaný jev.

Zhruba stodvacetitisícový zástup se tísní kolem improvizovaného pódia, na němž vyhrává bigbeatová kapela. Opodál postává skupinka mladíků s obrázky Alexeje Navalného, moskevského blogera, který se loni proslavil odhalením a zveřejněním korupčních toků v jedné ze státních těžařských firem (kde byl drobným akcionářem), mezi lidmi se procházejí také známé tváře ruské kultury i politické opozice.