Alexis de Tocqueville – prorok demokracie ve věku revoluce

Ještě mu nebylo třicet let, když se vydal na odvážnou cestu do Nového světa. Při jedné z výprav jej ohromil výhled na hluboké lesy, jež ho obklopovaly ze všech stran: „Je to ten nejpozoruhodnější pohled, který jsem kdy ve svém životě viděl. Tyto země, jež až dosud nejsou ničím než jedním ohromným lesem, se stanou nejbohatšími a nejmocnějšími státy světa.“

Byla to prorocká slova, přitom Spojené státy americké podobný dojem v tehdejší Evropě – psala se první polovina 19. století – rozhodně nevzbuzovaly. Šlo o náhodný záchvěv geniality? Nebo jen o dobrý vhled výjimečného pozorovatele? Dnes už odpověď známe – v případě politologa a státníka Alexise de Tocquevilla platí obojí. Dokazuje to zejména jeho přelomová kniha Demokracie v Americe, kterou sepsal po svém návratu na starý kontinent. O životě a idejích nevšedního myslitele vypráví vynikající publikace britského historika Hug­­ha Brogana Alexis de Tocqueville – Prorok demokracie ve věku revoluce.

Stát farmářů

Musel to být fascinující zážitek, když Tocqueville 9. května 1831 přistál na americké půdě. Šlechtický floutek bez větších životních zkušeností se s kamarádem rozhodl vyrazit do Nového světa (oficiálně proto, aby tu zkoumal vězeňský systém), o kterém toho sice hodně slyšel, ale málo věděl. S obtížemi přečkal strastiplnou cestu přes oceán – trvala třicet sedm dní –, aby se ocitl v zemi, jež snad ani nemohla být konzervativní francouzské monarchii vzdálenější. Už jen ty společenské způsoby: mladého Tocquevilla omračovalo, že lidé oslovovali bývalého i současného prezidenta Spojených států „pane“. A i když jim vyjadřovali úctu, chovali se k nim jako k sobě rovným. Žádná devótní vážnost, nebo dokonce strach.

Jeho evropská zkušenost přitom byla docela jiná. Ve Francii vládl nepopulární král Ludvík Filip Orleánský a volební právo mělo necelých sto sedmdesát tisíc lidí – možnost účastnit se hlasování určoval objem daní, které dotyčný zaplatil. Politický život ve Francii byl tedy značně omezený a navíc v rukou politických klanů, jež na lokální i centrální úrovni manipulovaly výsledky voleb a pak autoritativně vládly poddaným. Porušovala se tu rovněž svoboda tisku a vyznání.

Oproti tomu ve Spojených státech měl už tehdy hlasovací právo každý běloch, který dosáhl plnoletosti, a svoboda projevu byla naprostá. A další odlišnosti amerického života Tocqueville pociťoval na každém kroku. Do svých poznámek si zapsal šokující zážitek, když si k nim po obsloužení hostů přisedl číšník a začal si povídat. V dopise domů také udiveně zaznamenává, jak během putování divočinou několikrát narazil na srub, kde „s úžasem najdeš civilizaci pokročilejší než v jakékoli francouzské vesnici. Oděv farmáře je upravený; jeho srub dokonale čistý; obvykle uvidíš hned vedle něj noviny a jeho prvním přáním je pohovořit si s tebou o politice“.

Pozitivní zážitky byly tak silné, že se rozhodl o Americe napsat knihu: „Amerika nevyvratitelně dokázala jednu věc, o níž jsem až dosud pochyboval, totiž že střední třídy mohou vládnout státu… Navzdory jejich malicherným vášním, jejich neúplnému vzdělání, jejich vulgaritě mohou prokazatelně nabídnout praktickou inteligenci a to stačí.“ Z dnešního hlediska se to může jevit jako samozřejmý postřeh, ale v té době – a navíc pro Francouze – to bylo prohlédnutí srovnatelné se zjištěním, že se dá letět na Měsíc.

Vzniklo tak dnes už klasické dílo Demokracie v Americe, v němž Tocqueville jako jeden z prvních politických myslitelů vůbec dokázal zachytit výjimečnost Ameriky a jejího demokratického systému. Dokonce tak brilantně, že jeho objevy platí dodnes.

Odhalil například význam decentralizace moci či občanské společnosti. „Už od narození se tu lidé učí, že při boji proti zlům a nesnázím života je třeba se spoléhat sám na sebe,“ píše Tocqueville, ale zároveň připomíná, že Američané se během chvíle dokážou sdružit k vyřešení jakéhokoli problému. „Není nic, co by lidská vůle neočekávala od svobodného jednání kolektivu jednotlivců.“ Za stejně významné pak mimo jiné označil nezávislé soudy. Jen ty jsou podle něj schopny ochránit pravidla hry, pokud se je někdo pokouší zneužít či pozměnit ve svůj prospěch.

Špatné znamení

Britský historik Hugh Brogan knihu připravoval čtyřicet let a na její podobě je to znát. Napsaná je čtivě, nabízí řadu zajímavých detailů nejen z Tocquevillova života, ale i ze života tehdejší společnosti vůbec – od způsobu cestování přes intimní život až po politický systém. Brogan však dobře cítí míru únosnosti, a tak nikdy nezahlcuje fakty.

Sympatický je i jeho kritický postoj k francouzskému mysliteli a politikovi, když upozorňuje také na jeho myšlenky, v nichž se mýlil či nebyl konzistentní. Tocqueville například nepřesně vymezil pojem demokracie, málo pozornosti věnoval politickým stranám a na rozdíl od svého britského kolegy Stuarta Milla – s nímž se znal – si nevšímal ženských práv a přeceňoval pozitivní vliv „aristokratických způsobů“ na společnost. Což Brogan dokládá Tocquevillovým citátem: „Mám rád demokratické instituce svou hlavou, ale jsem aristokrat svými instinkty, to znamená, že pohrdám davem a mám z něj strach. Vášnivě miluji svobodu, zákonnost, respekt k právům, ale nikoli demokracii. To nacházím v hloubi své duše.“

To je vlastně na Tocquevillovi a jeho práci nejpozoruhodnější. Jeho chyby jej neusvědčují z omezenosti, spíše zdůrazňují jeho výjimečnost – dokázal v sobě překonávat předsudky dané výchovou a jen občas jim podléhal. Připomíná to českého myslitele a prezidenta Masaryka, který v Hovorech s TGM přiznal: „Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem, vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře…“

Francouzský myslitel si ovšem neprotiřečil pouze ve svých knihách, činil tak občas i v politice, když se stal nejdříve poslancem a později ministrem zahraničí. Byl sice odpůrcem otrokářství a stoupencem svobody a demokracie, zároveň však podporoval francouzské koloniální výpady; například do Alžírska.

Tocqueville v Broganově podání se zkrátka jeví jako osobnost z masa a kostí, kterou nyní známe i s jejími silnými a slabými stránkami. Jeho životopis nám umožňuje nahlédnout, jak významní jsou pro společnost dobří pozorovatelé. Vždyť Tocqueville vlastně připravil Francii na její cestu k demokracii. Sice se toho sám nedožil – zemřel za vlády Napoleona III. –, ale jak správně předpověděl, tato cesta už byla nezadržitelná.

Hugh Brogan: Alexis de Tocqueville – prorok demokracie ve věku revoluce

Přeložil Jiří Ogrocký, CDK, 564 stran