Nesnesitelná lehkost lhaní

Na první pohled to vypadá „jen“ jako velká ostuda. Ve skutečnosti je ovšem problém, který teď mají čeští novináři, podstatně hlubší. Jak ukázal minulý týden, v Česku je velmi snadné napsat vylhanou, dehonestující zprávu a pak jen čekat, až ji bez dalšího zkoumání převezmou velká zpravodajská média. Otázka teď zní: Jak je to možné?

Řeč je o textu, který pro internetové Parlamentní listy napsal jejich autor Václav Prokůpek, člen otevřeně rasistické Dělnické strany, podvodník a násilník odsouzený za napadení penzisty. Tento člověk napsal, že v Ústí nad Labem zmizel i s penězi pokladník nově založené romské strany. Ten samý den se zpráva objevila například na stránkách iDNES.cz, TÝDEN.cz., Nova.cz, ve zpravodajství Českého rozhlasu. Ráno ji pak přetiskla i Mladá fronta DNES či Právo. Díky příkladnému pátrání zpravodajského serveru Romea.cz, novináře Patrika Bangy a také policie se ukázalo, že jde o lež.

Parlamentní listy se čtenářům omluvily a s Prokůpkem prý zrušily spolupráci. Další média se ale k omluvě neměla. iDNES se vymluvili, že vymyšlený text z Parlamentních listů jen „monitorovali“, Právo sdělilo, že se sice pokoušeli zprávu ověřit, jenže „snaha o rychlost převážila nad snahou o přesnost“. Pohled do mediálního archivu pak ukazuje, že nikdo další se neomluvil.

Podstatnější je ovšem otázka z úvodu: proč bylo šíření téhle lži tak snadné? Jistě, mezi zpravodajskými médii je silný konkurenční boj a zvlášť ta internetová se předhánějí, kdo z nich dříve něco otiskne. V praxi však rozhodně neplatí, že by tiskla vše, co se namane. Dostat se s něčím na první stránku (tzv. home page) není snadné. U zpráv se zvažuje jejich atraktivita, ale i důvěryhodnost. Nebývá zvykem všemu věřit. Proč tedy najednou tolik redaktorů zprávě o zlodějském pokladníkovi uvěřilo?

Odpověď nabízí pohled do novinářské práce (zhusta u zmíněných médií) v uplynulém roce. Po vyostření rasového konfliktu na severu Čech se už několikrát stalo, že média včetně veřejnoprávní televize nebo rádia popisovala jako jednostranný a nevyprovokovaný romský útok něco, co se později během policejního vyšetřování ukázalo minimálně jako komplikovaný případ, kde nelze viníky jednoznačně určit. Novinářům stačilo jednostranné „svědectví“ etnických Čechů.

Podobně jako američtí novináři na jihu USA ještě v 50. letech s černochy i ti čeští inklinují uvěřit zprávám o romském násilí a zlodějství tak snadno, že ignorují své jindy zbožšťované profesní zásady. Netýká se to všech redakcí, řeč je ale o tak rozšířeném fenoménu, že jde bez přehánění mluvit o problému české žurnalistiky jako takové. Ta přitom například na rozdíl od německé nemá profesní instituce, které by mohly účinně zasáhnout. Vše závisí na samoregulaci, ta však teď nefunguje. To je konstatování, jež profesi škodí víc než všechny ekonomické krize dohromady.