Maggie, náš idol

Na pražských Hradčanech dodnes svým stínem straší Železná lady

Kam se hnete, všude vás stíhá její zkoumavý pohled. Pochybovačně zdvižené obočí, perlový náhrdelník, vyfoukané vlasy… A i když na nás z filmových plakátů nehledí originál, ale hollywoodská herečka, dojem je dokonale „thatcherovský“. Proslulá britská politička je sice už jednadvacet let v důchodu, její jméno se však stále vynořuje ze všech koutů. I na osud Česka má Margaret Thatcherová dodnes zvláštní vliv.

Dlouhý stín

Když na podzim roku 1990 opouštěla „Železná lady“ sídlo britských premiérů v Downing Street, zdálo se, že zmizí spolu s érou, jíž se stala symbolem. „Jenže dnes – po bezmála čtvrt století – nemine den, aby se její jméno neobjevilo v novinách po celém světě. Kdo by to byl řekl, že bude mít tak dlouhý stín?“ pozastavil se nad tím před časem britský deník The Guardian.

Stín neprodlužuje jen životopisný film s Meryl Streepovou v hlavní roli, který po celosvětové premiéře vstupuje tento týden i do českých kin a který už stihl posbírat řadu cen i kritických výhrad. „Je v něm celá řada nepřesností,“ přidává se ke kritikům v telefonu i konzervativní komentátor a dlouholetý poradce Thatcherové John O’Sullivan. Podle něj se jinak odehrály některé zásadní momenty ze soukromého života – například manžel političky Denis Thatcher svou ženu nepeskoval za „přehnané ambice“, jak tvrdí film, ale ve skutečnosti ji prý „tisíciprocentně podporoval“. O’Sullivan ve filmu postrádá i zmínku o zásadních kapitolách jedenáctiletého vládnutí Thatcherové, zejména studenou válku a důvody, proč skončila.

Nicméně v dalších směrech je podle poradce portrét první ženy v čele britské vlády a jejího způsobu myšlení a vládnutí přesný – a kromě toho v současnosti znovu vysoce aktuální. A to nejen tím, že se nyní evropské vlády potýkají se skomírající ekonomikou a bouřlivými protesty nespokojených občanů, při nichž hoří budovy i policejní auta stejně jako v časech Železné lady. Aktualita, která dnes nejvíce uhodí do očí, a to i při pohledu z Prahy, přijde až ke konci téměř dvouhodinového snímku. Thatcherová vzrušeně hovoří ke svým ministrům na schůzi vlády a tématem je mimo jiné postavení Británie v Evropské unii a názor na její těsnější integraci. „Zbabělost,“ prohlašuje rázně politička v rudém kostýmku. „Cokoli jiného než boj za suverenitu Británie a integritu libry je zbabělost. Pokud se vám tak líbí francouzské návrhy, proč se nepřestěhujete do Calais a neplatíte francouzské vládě pětaosmdesátiprocentní daň z příjmu?!“

Podobnou rétoriku jako britská předsedkyně vlády konce osmdesátých let nemá o čtvrt století později jen její nástupce v čele toryů David Cameron, ale také premiér země se zcela jinou historií, velikostí, postavením a zájmy – český premiér Petr Nečas. Až Nečas v den premiéry filmu Železná lady nepodepíše evropský fiskální pakt, právě baronka Thatcherová jako by mu symbolicky vedla ruku.

Disidenti za zlato

Margaret Thatcherová měla v českých zemích speciální postavení od počátku svého premiérování na konci sedmdesátých let. Režimní hlásná trouba Rudé právo její činnost přirozeně sledovalo a často hned na první straně informovalo o „utlačovatelské politice“ a „policejních represáliích“ této „krajně pravicové“ političky. Jinou pověst měla logicky mimo oficiální kruhy. Přestože v konkrétní pomoci disentu se britští diplomaté nerovnali svým západoněmeckým či americkým kolegům, kteří pilně pašovali přes hranice knihy či rozmnožovací stroje, svojí pevnou antikomunistickou rétorikou si získala značný respekt. „Odpor vůči Sovětskému svazu a pomoc disidentským hnutím za železnou oponou byl jeden z jejích hlavních cílů,“ říká John O’Sullivan. A to ať na silové úrovni (premiérka nechala instalovat v Británii část americkýchraket Pershing původně určených pro západní Německo) či v symbolické rovině, kdy například dala svému ministru zahraničí jasné pokyny pro průběh návštěvy komunistického Polska a jeho kroky tak ke zděšení hostitelů vedly k hrobu faráře a příznivce opoziční Solidarity Jerzyho Popiełuszka, kterého zavraždila tajná policie.

V Československu se pak jejímu tlaku (a dalších západních politiků) přičítá propuštění skupiny disidentů, kteří byli v květnu 1981 zatčeni za pašování zakázaných knih. I když všem zadrženým původně hrozily drakonické tresty kolem deseti let, po roční vazbě byli filozof Milan Šimečka, spisovatelka Eva Kantůrková, socioložka Jiřina Šiklová a další bez soudu propuštěni. Zatímco ostatní politici svobodného světa sahali po běžných diplomatických pákách, Thatcherová na to šla mazaně přes peníze. Komunistická vláda se od té britské a americké snažila dostat zpět část československého měnového zlata, jež si obě vlády po válce a po únoru 1948 nechaly jako kompenzaci za zestátněný majetek svých občanů. Premiérka vydání zlata podmínila svobodou pro uvězněné. „Měla na našem propuštění velkou zásluhu,“ říká Jiřina Šiklová, která Thatcherové i osobně poděkovala na konfereci v Paříži v roce 1990.

Osmdesátá léta je nutné připomenout, protože právě z nich vyvěral obdiv značné části tuzemské politické scény k Thatcherové, který pak měl zcela reálné dopady při jejím polistopadovém formování. Když Miroslav Macek a Petr Havlík sepisovali stanovy a program vznikající ODS, za vzor si vzali právě britské konzervativce. „Ona byla jednoznačným symbolem vzdoru proti všemu, co zavánělo levičáctvím, proto jsme se tehdy inspirovali právě u ní,“ potvrzuje Havlík. A nebyla to jen ODS, také nově vzniklou Křesťanskodemokratickou stranu, jež se později s občanskými demokraty spojila, zakládal obdivovatel Thatcherové Václav Benda. A nezůstalo jen u inspirace z minulosti – Thatcherová si dala záležet, aby směrování nových demokracií ovlivnila. „Po dvanácti letech ve vládě měla za to, že může řadu svých zkušeností předat,“ píše John O’Sullivan. „Navíc vycházela z vlastní zkušenosti – když se stala předsedkyní toryů v roce 1975, sama se všemu učila od skvělých liberálních myslitelů.“ Tehdejší spolupracovník Václava Havla, nyní velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský vzpomíná, jak při prvním setkání s novopoečeným prezidentem britská premiérka vedla téměř monolog, během něhož vypočítávala, co všechno je třeba v Československu udělat. „Mluvila hlavně o nutných ekonomických reformách,“ říká Žantovský. „A Václav Havel ji pozorně poslouchal.“

A pozorně neposlouchal jen Havel, ale zejména její velký obdivovatel Václav Klaus. Klausovy vlády stejně jako Thatcherová privatizovaly ve velkém, nicméně Klausův „bankovní socialismus“, kdy se obrovskými půjčkami udržovaly velké podniky při životě a nesplacené, částečně rozkradené úvěry pak sanoval z veřejných peněz stát, či rychlé ustupování odborům, třeba při stávce železničářů, se barončině stylu příliš nepodobaly. Naopak vlády, jež by z ideologické podstaty měly mít k thatcherismu daleko, přistoupily k některým krokům, které doporučovala – jako byla třeba privatizace bank provedená Zemanovou vládou. K Thatcherové coby první ženě v čele značně maskulinní strany a zcela maskulinních vlád se pak jako ke své inspiraci hlásily tuzemské političky všech politických zbarvení – a to i z řad stran, jejichž členové v Británii by si raději uřízli pravou ruku, než by se hlásili k Thatcherové. Nicméně v Česku ji jako svůj vzor označila i komunistická poslankyně Kateřina Konečná.

Není to jen mýtus

Jenže právě toto „ideové“ rozpětí zdejších ctitelů naznačuje, zda neodkazují spíše k mýtu o Thatcherové než ke skutečné političce. V domovské Británii byla a je dodnes vnímána mnohem problematičtěji, a to i v řadách vlastní strany. Už za časů svého pobývání na Downing Street měla ve straně značně kritickou opozici, která měla pocit, že se premiérka chová příliš tvrdě a přehnaně nekompromisně. A doteď se u toryů vedou debaty mezi ostrými „thatcheristy“ a umírněnějšími zastánci „soucitného konzervativismu“.

I když lze souhlasit s Guardianem, že stín Margaret Thatcherové je překvapivě dlouhý, vyvstává zároveň také otázka, jestli k nám nezasahuje ze zcela jiné éry. A zda vlastnosti, za něž byla ve své době ceněná i v Česku – nechuť ke kompromisům či nedůvěra coby hlavní vyjednávací taktika –, nejsou čtvrt století po jejím odchodu pro nás spíše varováním než inspirací. Nejostřeji je spor o aktuálnost vizí Železné lady vidět na debatě o Evropě.

Někteří tuzemští fanoušci Thatcherové z devadesátých let teď říkají, že její studenoválečnické recepty nelze na současnost aplikovat, a zvlášť bychom to neměli dělat my. „Jako malá země uprostřed Evropy se dnes nemůžeme chovat jako thatcheristická Anglie, to kulhá na obě nohy,“ říká Petr Havlík, který mezitím z ODS odešel a nyní vede vlastní stranu. Tato opatrnost má nakonec racionální základ, v mnoha směrech je vidět, že i baronka se mýlila – třeba když dramaticky varovala před sjednocením Německa, jehož prospěšnost teď už nikdo nezpochybňuje.

Jenže vlivná část tuzemské politické scény převzala z odkazu Margaret Thatcherové právě zmiňovaný recept „nedůvěra bez kompromisů“ a používá ho téměř výhradně vůči Evropě. Proto i v době, kdy většina evropských politiků mluví o spolupráci a těsnější ekonomické i politické integraci kontinentu jako jediné cestě z nástrah ekonomických otřesů, dluhových krizí a nacionálních vášní, český prezident Klaus i premiér Nečas opakují čtvrt století staré věty Margaret Thatcherové o tom, že snaha domluvit se a spolupracovat je zbabělost a ten, kdo nade vše neuctívá „národní suverenitu“, je zrádce.