Jak se vařil snowboard

Říká se vám otec či pionýr snowboardingu u nás. Neleze vám podobné označení tak trochu na nervy?

Už jsem si na to za ty roky víceméně zvykl.

 
Jak jste se ke snowboardingu dostal?

Dělal jsem vrcholově atletiku, jenže v pubertě jsem začal moc rychle růst a doktoři mi řekli, že toho kvůli zádům musím nechat. V té době, někdy kolem roku 1978, se u nás objevil skateboarding. Patřil jsem k partičce lidí, kteří zkoušeli jezdit na něčem, o čem ani pořádně nevěděli, jak to má vypadat. Skateboard byl produkt ze Západu a samozřejmě se tu nedal normálně pořídit. Vyrobil jsem si první prkno s kolečky a časem tomu propadl. Začali jsme pořádat i závody – slalom, skok do výšky, U-rampu –, tehdy pod hlavičkou SSM, i když to se svazáky nemělo vůbec nic společného. Podobně se v té době pořádaly třeba pankáčské koncerty. Důležitý byl štempl. A tohle byl vlastně počátek – nechtěli jsme skejt omezit jen na jaro až podzim, a tak se časem dostal ke slovu snowboard.

 
Ve skateboardingu jste se dokonce stal mistrem světa.

V roce 1986 se v rámci výstavy EXPO konalo první mistrovství světa ve skateboardingu v kanadském Vancouveru. Snažili jsme se tam s kamarádem dostat a nakonec se nám to nějakým zázrakem a neuvěřitelnou souhrou náhod podařilo. Pozvání a letenky nám poslal a zaplatil pořadatel, dostali jsme na poslední chvíli i výjezdní doložky a odjeli s 20 dolary v kapse na tři týdny do Vancouveru. Senzací bylo už jen to, že se mistrovství účastní někdo z východního bloku. Nakonec jsem tam vyhrál v disciplíně skok do výšky. Po návratu se to dostalo do novin i televize, což českému skateboardu v té době hodně pomohlo. Jen ten anglický název byl komunistům proti srsti; pamatuji se, jak mi volal někdo z Ústavu pro jazyk český a snažili se vymyslet nějaké hezké české slovo, jako třeba brusloprkno.

Snowboarding se u nás začal objevovat začátkem 80. let. Hranice byly zavřené, odkud přicházela inspirace?

Snowboard, či spíše jeho náznak, jsem uviděl poprvé někdy v roce 1979 v komiksu, který přivezli bratři Formanové z USA. Vypadalo to, jako když někdo jede dolů ze svahu na dveřích. To mě ale neodradilo – sebral jsem překližku ze stavby, doma v kuchyni ji povařil v hrnci na prádlo a o žebra radiátoru pak ohnul špičku. Téměř to nejezdilo, ale takhle nějak začínali všichni. Pak jsme podle fotky v katalogu, který se nám dostal do ruky, podle oka propočítali, jak by měl být snowboard vlastně veliký, široký, dlouhý… Zkoušeli jsme taky třeba sešroubovat tři lyže vedle sebe. Obrovským problémem bylo vázání, první „prototypy“ byly opatřeny gumycuky, z pod kterých nohy ale stejně vypadávaly. Prkna se postupem času vypiplávala, šroubovali jsme na ně hrany ze starých lyží, opatřovali je epoxidovými skluznicemi. V roce 1985 se konalo první neoficiální mistrovství v Krušných horách. O těchto „pankáčských“ dobách existuje dokument kameramana Romana Včeláka Sněžný děvky z Perninku.

 
Měli jste problémy s režimem?

Spíše než s režimem jsme měli problémy s lyžaři a dost nás nesnášeli taky vlekaři, neexistovalo, že by nás pustili na vlek. Pod svazáckou hlavičkou se nám podařilo vyjet párkrát ven na závody. Politicky jsme se neangažovali, bylo nám to jedno, všechno jsme si museli stejně sehnat a zaplatit sami. Ale svazákům jsme se hodili, mohli se tak tvářit, jak jsou benevolentní vůči mladým. V těch dobách, tedy koncem 80. let, už pro ně bylo výhodnější nechat nás na pokoji než něco zakazovat. Po roce 1989 pak nastala zlatá éra snowboardingu u nás.

 
Zůstal snowboarding i dnes projevem určitého postoje proti společenským konvencím, nebo jej zcela převálcovala komerce?

Snowboarding si vymysleli snowboardisté a dali mu svoje pravidla, nesvázaná s komercí a řízením shora. Bohužel v oficiálním sportu se jej chopili lidé okolo lyžařského svazu, když ucítili, že zájem sponzorů stoupá. Ale nic do něj neinvestují, je to jen tahanice o peníze. Proto jsem z vedení Asociace českého snowboardingu odešel, neměl jsem na to žaludek.