Ekochic a biolátky

Tričko. Člověk si na něj vydělá za hodinu. Je všem dostupné a všeobecně oblíbené. Až dosud s ním nebyly žádné problémy. Teprve poslední dobou se ovšem lidé dozvídají, že v bavlně mohou být zbytky pesticidů i jiných chemikálií, jež nosí na kůži a které mohou touto cestou pronikat do organismu. Že na obarvení jednoho trička padne až 20 litrů vody, jež se do přírody vrací znečištěná, a že textilní průmysl je odvětví, které používá snad nejvíc jedovaté chemie ze všech.

A tak uvědomělí spotřebitelé levná trička odkládají a dívají se po alternativách: hledají biobavlnu, vlákna z dřevěné celulózy nebo oblečení, které se dá kompostovat. Jenže nálepky bio a organic toho v případě textilu moc neznamenají a dost často jde jen o marketing. Spotřebitelská dilemata v otázkách oblečení patří k nejsložitějším a teprve poslední dobou se o nich začíná mluvit.

Nejtěžší námitky jsou momentálně vůči bavlně. Jen do Česka se jí ročně doveze 52 milionů kilogramů. Je to hodně – z toho množství by se dalo vyrobit asi 250 milionů triček. Původ sem dovážené bavlny není přesně známý, ale většina světové produkce pochází z Indie, Číny, USA, Pákistánu a Brazílie. Ze zemí, kde většina Čechů nikdy nebyla. A přesto se český spotřebitel dozvídá, že tam nechává ekologické škody. Informace, které z těch končin přicházejí, mu na klidu nepřidají.

Obžaloba bavlny

Horký den v jižní Indii, v oblasti takzvaného bavlníkového pásu, kde se vypěstuje nejvíc bavlny na světě. Anan, asi čtyřicetiletý zemědělec, prochází svým polem bavlníku. Stříká ho z ručního postřikovače tak vydatně, že se celý ztrácí v mlze. Vypadá to vlastně docela malebně – bíle oblečený muž v bílém obláčku mezi bílými vlákny bavlníku. Problém ale je, že bílá mlha, kterou Anan chrání svou balvnu před škůdci, je jedovatá. V kanystru, z něhož Anan postřikuje, je přípravek monocrotophos. V EU je tento pesticid zakázaný už od roku 2003. Světová zdravotnická organizace ho označuje za „vysoce nebezpečný“. Působí toxicky na nervovou soustavu, v čemž se podobá některým bojovým plynům. Otrava může končit smrtí, a také končívá, jak po chvíli přitaká lékař z nemocnice kousek od Ananovy farmy; zemědělců v těžkém stavu tady přijmou několik denně. To vše ukazuje reportáž 100% bavlna německé filmařky Inge Altemeierové.

Je to dosti drásavý film (k volnému prohlédnutí na YouTube), možná až zbytečně. Anan v něm také říká, že díky bavlně má on a další zemědělci slušné živobytí. Chemické přípravky zvyšují výnosy, bavlnu to zlevňuje a lidé z celého světa si mohou dopřát trička a další dostupné oblečení.

Problém ale je, že používání chemie v produkci textilu úplně ztratilo míru. Udává se, že bavlna, ačkoli pokrývá jen asi dvě procenta zemědělsky obdělávané půdy, „spolkne“ ke svému ošetření asi šestinu světové spotřeby pestidů. Jsou to vesměs druhy pesticidů, jež zamořují půdu a vodu a zabíjejí ptáky a které evropské firmy, například Bayer či Novartis, produkují přímo ve třetím světě, jakkoli v jejich evropských ústředích už dávno vědí, že jsou to jedy. Kromě toho, v hrůze před housenkami a larvami stříkají farmáři rostliny až do sklizně, takže i samotná vlákna jsou plná chemie. „Zbytky některých pesticidních látek byly ve výrobcích skutečně nalezeny,“ říká Karel Pepperný ze Státního zdravotního ústavu a odkazuje na studii Univerzity v Lodži z roku 2004. Je to jedna z mála prací k tématu. Zatím také není nijak prozkoumáno, jestli se pesticidy, zabudované do vláken v průběhu růstu, mohou uvolňovat. Ani to, zda se vstřebávají do kůže. Vůbec se toho obecně moc neví. „Při registracích pesticidů se hodnotí i možný prostup do tkání, ale data nejsou zpravidla veřejně dostupná,“ vysvětluje Luděk Bláha z laboratoře Recetox na Masarykově univerzitě v Brně, kde zkoumají výskyt toxických látek v prostředí.

Aby toho nebylo málo, pesticidy nejsou jediná chemie v bavlněném procesu, další přichází ke slovu při zpracování: bělicí a srážecí prostředky, změkčovadla, barviva. Zejména barviva jsou přehlídka jedů; například celá skupina takzvaných azobarviv, která se na bavlnu hojně užívají ve třetím světě, je v EU zakázána, protože se s odpadní vodou dostávají do přírody a škodí vodním organismům.

Informace o tom, jaká chemie se ve vzdálených končinách používá, jsou velmi omezené a také o jejich účincích se ví málo.

„Nevíme, neznáme,“ shrnuje to Luděk Bláha z laboratoře Recetox. Textil se teprve dostává do zorného pole spotřebitelských aktivistů, výrobce zatím nikdo nenutil ke změnám. Oděvy se na přítomnost chemických látek netestují, s výjimkou oblečení pro děti do tří let. Co si ovšem s takovou nejistotou má počít člověk v barevném tričku?

Biobavlněnost

I Jana Růžičková a její přítel Michal Vališ sami sobě položili tuhle otázku. Byl rok 2007 a oni se zrovna podívali na další dokument o farmářích z třetího světa, byl to dánský film Ukrutně dobrá koupě (A Killer Bargain). Pojednává o tom, jak dánské firmy vyrábějí v Indii pesticidy. „Dost to s námi tenkrát otřáslo. Chtělo se nám nabídnout nějaké řešení,“ vzpomíná Jana Růžičková.

Zrovna v té době přemýšlela, čím se bude v životě zabývat. Za sebou měla studium na Vysoké škole ekonomické a pracovala v reklamní agentuře, tam se jí ale nelíbilo. „Vůbec jsem nevěřila tomu, co dělám. Tak jsem také odůvodnila svůj odchod,“ vysvětluje. Pod vlivem dánského filmu se dvojice rozhodla, že bude prodávat bavlnu. Ovšem bez chemie, šetrně vypěstovanou, takzvanou biobavlnu. Před dvěma lety nastartovali svůj vlastní malý byznys, firmu Amwa Organic, která vyrábí a prodává zboží z organické bavlny.

„Z té látky máte úplně jiný pocit,“ tvrdí Michal Vališ a ukazuje svoje modré tričko. Vypadá, po pravdě řečeno, jako každé jiné. Je však vyrobeno šetrným způsobem, což dokazuje certifikát GOTS (Global Organic Textile Standards). Na trhu je jeden z nejspolehlivějších – dokládá, že bavlna byla vypěstovaná s minimem chemie a že není geneticky modifikovaná. Také ze zpracování se vyloučí nejhorší chemikálie – třeba zmíněná azobarviva, při bělení se nesmí používat chlór, odpadní voda se musí čistit a tak dále. Zaručuje se za to organizace International Working Group on Global Organic Textile Standard, kterou tvoří důvěryhodné ekologické organizace z různých zemí.

Jana Růžičková a Michal Vališ prodávají právě trička a ložní prádlo s certifikací GOTS. V „čištění“ textilu ale chtějí jít ještě dál. Jana Růžičková má například na krku fialovou šálku z těžko rozpoznatelného materiálu. „To je takzvané mírumilovné hedvábí,“ ukazuje – zatímco při produkci obyčejného hedvábí se larvy bource morušového musí zabít (na metr hedvábí 1500 zámotků), v tomhle případě se postupuje jinak. Pod vlivem indické filozofie nenásilí „ahimsa“ vznikla technologie na výrobu hedvábí „ahimsa silk“ – dělá se ze zámotků, z nichž už motýl vyletěl. Tkanina je jiná než normální hedvábí, nemá jeho lesk ani hladkost, je ale také příjemná a navíc „nenásilná“.

Další, co Jana Růžičková vykládá na stůl, jsou klubíčka vlny – běžová, hnědá, žlutá, červená. Sama je barví nejrůznějšími rostlinami, hnědá třeba slupkami ořechů. I takovou vlnu nabízí lidem, kteří chtějí „mírumilovný“ textil.

Jana Růžičková nazývá takové lidi etickými zákazníky. „Zajímají je souvislosti, vidí dál než na vlastní rohožku,“ charakterizuje je. Takových lidí je stále víc. A nabídnout jim zboží s příběhem se vyplatí.

83 C R09 2012 • Autor: Respekt
Pozor na zelenění

Toho, že ekologie je dobrý marketing, si všimly už i velké společnosti – bez nějaké té zelené linie nebo aspoň plánu na ni se už dnes žádná oděvní firma neobejde.

Zde třeba několik ekonovinek z poslední doby: firma Levi Strauss představila džíny, při jejichž výrobě se spotřebuje méně vody – zatímco u předchozích modelů se denim změkčoval za použití kamenů a vody, nyní stačí jen kameny. Zároveň firma do každých džínů našívá poučení, aby je spotřebitelé prali co nejméně, a to pokud možno ve studené vodě. „Bakterie způsobující zápach zničíte, dáte-li džíny do mrazáku,“ radí firma prostřednictvím listu The New York Times. Další, kdo nahlásil zelené inovace, je společnost Puma. Její šéf Franz Koch se nechal na stránkách německého magazínu Wirtschaftwoche slyšet, že vyvíjejí oblečení, které bude možné kompostovat.

Hitem posledních sezon je tencel. To je tkanina vyráběná z celulózy, a vůbec nejlépe se na ni hodí celulóza z eukalyptových plantáží. Uvádí se, že to je zřejmě environmentálně nejšetrnější vlákno, na omak trochu připomínající bavlnu; ve své kolekci je má třeba řetězec H&M.

Šetrné džíny, kompostovatelné tenisky, bunda ze stromu, to všechno především dobře zní. Taková slova mají snadný přístup k uším spotřebitelů i do novin. Například zprávu o firmě Puma zveřejnily koncem minulého roku desítky světových médií. A to přesto, že vlastně nic neoznamuje.

Stejně problematické je to s přívlastky „bio“ nebo „organic“. Zatímco v případě potravin je jejich použití přesně dané zákonem, u oblečení ho každý může používat víceméně libovolně. Neexistuje ani žádná zákonná certifikace, všechny certifikáty udělují soukromé iniciativy – zmíněný GOTS je z nich zřejmě nejdůvěryhodnější a nejkomplexnější.

Třeba Marks & Spencer ale používá certifikát Better Cotton Initiative, která zaručuje jen minimální pravidla – třeba že s pesticidy nebudou manimulovat mladiství. Jiný příklad je visačka „Organic Exchange Blended Standard“ – garantuje, že ve výrobku je pět procent té „správně šetrné“ bavlny, takže minimum. S takovými nic neříkajícími nálepkami a logy operují ve vzácné shodě velké firmy i malé kamarádské bioobchůdky.

Vyplývají z toho dvě věci. Zaprvé, že spotřebitelé chtějí nakupovat bez výčitek svědomí. A zadruhé, že v případě textilu to bude ještě nějakou dobu trvat: bude to chtít ještě dost ptaní, hledání informací, spotřebitelské ráznosti.