Dopisy

DESPEKT

RESPEKT 3/2012

Reaguji na článek v rubrice Despekt v čísle 3/2012, v němž se nacházejí nesrovnalosti. Nevíme, z jakých podkladů autor čerpal a kde k takovým nesprávným informacím přišel, nicméně faktem je, že žádná plátna Slovanské epopeje dosud ve dvoraně Veletržního paláce nevisí, neboť výstavu teprve chystáme. Výstava má ve Veletržním paláci začít až v dubnu 2012 a všechna plátna jsou doposud v depozitáři Národní galerie. Tudíž tvrzení o tom, že některá plátna už jsou vystavená a je na ně špatně vidět (a ostré osvětlení ničí jejich barvy), je naprostý nesmysl. Stejně jako název článku – Vybledlá epopej. Rádi bychom, kdybyste si příště lépe ověřili fakta a nepoškozovali tak jméno Galerie hlavního města Prahy.

Michaela Moučková, 

tisková mluvčí Galerie hlavního města Prahy

Bojíme se nálepky eurohujer

RESPEKT 5/2012

V rozhovoru s eurokomisařem Štefanem Fülem mě značně zaujala část týkající se účasti České republiky na nové fiskální smlouvě Evropské unie. Pan komisař, zastupující naši republiku v komisi EU, byl ve svých odpovědích velice zdrženlivý a navíc neodhadl výsledek summitu vrcholných představitelů států EU dne 30. ledna 2012, kde premiér Petr Nečas nepodepsal citovanou smlouvu. Výmluva premiéra na předem avizovaný nesouhlas prezidenta Václava Klause mě zcela vyděsila. Podle mého názoru stojí Česká republika před historickým rozhodnutím, které lze přibližně srovnat s nejhoršími okamžiky v našich nedávných dějinách – mnichovská dohoda v roce 1938 a únorový puč komunistů v roce 1948.

Co vlastně chce Česká republika? Chceme být součástí Evropské unie, silného svazku samostatných evropských států, nebo malým segmentem pod vlivem mocné Ruské federace?

Odpovědi na tyto mé otázky hledejte v postojích vrcholných politiků naší republiky. Já osobně si velice důrazně přeji trvalou a tvůrčí účast České republiky na dalším spojení s Evropskou unií. K tomuto závěru mě vede osobní zkušenost – je mi téměř 79 let –, kdy jsem prožil jako dítě nacistickou okupaci a část mých příbuzných skončila v Osvětimi a po příjezdu sovětských tanků v roce 1968 zakusil tvrdou komunistickou perzekuci. Tuto moji zkušenost snad vnímá většina občanů naší republiky.

Ing. Petr Lewi

ZLE, MATIČKO, ZLE JE

RESPEKT 7/2012

Titulek článku velice výstižně popsal, jak mi po jeho přečtení bylo. Popis toho, co se děje na Šluknovsku, zcela vybočuje z hranic reality.

Možná kdybyste se trochu více zabývali problematikou, která na Šluknovsku vznikla, zjistili byste, že konflikty se zdejší komunitou problematických lidí, zdůrazňuji nejen Romů (!), zde panují déle než tři roky. Starostové, včetně starosty Rumburku Sykáčka, se snažili již nejméně rok před rumburským incidentem tyto problémy intenzivně řešit. Opakovaně atakovali nejvyšší politická místa včetně premiéra republiky a žádali o pomoc ke zvládnutí vyhrocené bezpečnostní situace. Medializaci kolem rumburské rvačky nemají na svědomí starostové, ale média samotná. Ta o incidentu na Pražské věděla jako první, a ta také přinesla informace o tom, že rvačka měla rasový podtext.

Byli to novináři, kteří se na Šluknovsko hrnuli okny a dveřmi a každý z nich se snažil přebít informace svých kolegů z jiných médií novými pikantnostmi a senzacemi. Obyvatelé Šluknovska pak byli vyděšení tím, co se o nich píše a vysílá. Nikdo ze zdejších lidí, ani ze starostů neměl zájem na medializaci.

Je velmi laciné obviňovat místní starosty, že sem zvali novináře a cpali se jim do redakcí a před kamery jen pro uchlácholení vlastního ega nebo ve snaze zaujmout veřejnost před volbami. Místní starostové, policisté, sociální pracovníci a mnoho dalších lidí vyřešili řadu věcí, aniž by to hlásali do médií, protože jim šlo o jediné – řešit problém, který zdejším lidem nyní znemožňuje ve Šluknovském výběžku klidně žít.

Gabriela Doušová,
šéfredaktorka Rumburských novin

(Redakčně kráceno)

Myslivci jako kulturní dědictví

RESPEKT 8/2012

Zpráva číslo 8 v Deseti českých zprávách je napsána z pohledu myslivce stručně, výstižně, korektně. Zcela nevhodně je však zvolena přiložená fotografie Milana Jaroše. Člověk v nemysliveckém oděvu zde vyobrazený, dost možná i na tzv. nehonebním pozemku (viz koupalištní skluzavka), je více typickým příkladem porevolučního volnočasového sportovce/lovce než myslivce ve smyslu té zprávy. Buďte, prosím, příště stejně korektní i s obrázkem; opravdové myslivce to mrzí.

Martin Rajgl

EDITORIAL

Respekt 8/2012

Děkuji za editorial o antisemitismu. Téma nesnášenlivosti a xenofobie se v české společnosti stále velmi podceňuje. Že je to stále žádaná karta, ukazuje i vymyšlený článek Parlamentních listů o romském pokladníkovi. Proč ho média bez ověření použila? Protože chtějí hrát s romskou kartou, která se dneska prostě vyplácí. Jsem ráda, že Respekt jde opačným směrem, i když to určitě není snadné. Podle mě by se měla uspořádat konference, kde by zástupci médií debatovali o tom, jak přestat šířit xenofobní stereotypy.

Klára Jičínská

MINULÝ TÝDEN

Respekt 8/2012

V rubrice Minulý týden bylo uvedeno následující tvrzení: „Na pražském židovském hřbitově se kácely zdravé stromy.“ Tato informace neodpovídá skutečnosti.

Pravdou je, že na Starém židovském hřbitově v současné době probíhá kácení třinácti stromů, jejichž zdravotní stav vykazoval viditelné příznaky omezené či ohrožené stability, přičemž u šesti z nich hrozilo zřícení. Stromy na Starém židovském hřbitově a jejich zdravotní stav průběžně sleduje odborná firma Safe Trees, která zároveň stromy eviduje ve speciálním programu Stromy pod kontrolou. Ke kácení byl vydán po řádném šetření nezbytný souhlas Národního památkového ústavu a odboru životního prostředí Prahy 1.

Na Starém židovském hřbitově roste v současné době 127 stromů včetně stromů mladých, vypěstovaných z náletu nebo nově vysazených. Nové stromy se vysazují průběžně v místech, kde je nejbližší náhrobek vzdálen alespoň 70 cm, aby se předešlo situaci, kdy náhrobky zarůstají do báze kmenů (jak je tomu u starých stromů), takže strom začne postupně uhnívat.

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea
v Praze

NECHTĚL JSEM BÝT UMANUTEC

RESPEKT 8/2012

Chtěl bych poděkovat za rozhovor s Petrem Pithartem, ale mám vlastně na mysli díky za naprostou většinu rozhovorů, které si v Respektu přečtu.

Jedna věc je výběr hostů, s nimiž ve spoustě věcí mohu nebo nemusím souhlasit, ale vždy prezentují přinejmenším zajímavé názory. Druhá věc je způsob kladení otázek, který je zasvěcený a k věci. Tazatel vstupuje do rozhovoru pokorně, ale provokuje hosta k vysvětlování i za cenu, že otázkou neprezentuje svůj názor. Je skvělé, když mě při čtení odpovědi napadne navazující otázka a vzápětí se ji opravdu dočtu – věc zdánlivě jednoduchá, ale překvapivě vzácná. Když se tyto dvě věci spojí dohromady, dostaví se už při čtení rozhovoru tak příjemný pocit, že stojí za to sednout a napsat své: díky.

Štěpán Materna

SPOJENEC MRÁZ

RESPEKT 8/2012

V aktuální úvaze o spojenci mrazu, geniálních válenkách a nebojácných losech jste si z nepochopitelného pro mne důvodu kopla do vlků – obrazně řečeno, samozřejmě. Předem upozorňuji, že jediná má „kvalifikace“ vyjadřovat se na toto téma pramení z lásky mojí přítelkyně k těmto zvířatům, což by v porovnání s vaší kvalifikací bioložky mohlo být zcela oprávněně považováno snad i za nekompetenci. S tímto upozorněním přistoupím k věci – podruhé: Když si v textu chválíte, že se vlci v místě vašeho působení „naštěstí“ nevyskytují, jen se dále podílíte na ignorantské démonizaci vlků – těch krvelačných bestií. Netuším, proč je z vašeho pohledu nepřítomnost vlků štěstím, když vám losi, kteří občas nějakého člověka rozdupou, nevadí. Je určitě možné, že daná délka sloupku nedovolila zmínit argumenty pro vaši averzi k těmto zvířatům, nicméně o to víc vás prosím o jistou dávku empatie k vlkům, kteří u nás už dlouhou dobu naneštěstí nejsou.

Radovan Chládek

OPRAVA

V článku Nejhorší je samota (6/2012) je mylně uvedeno, že v ČR žije celkem 1,2 milionu důchodců. Ve skutečnosti toto číslo označuje pouze penzisty, kteří nepobírají jiný než starobní důchod, a celkově (tedy včetně osob se starobní a současně předčasnou či pozůstalostní rentou) je v ČR 2,3 milionu penzistů. Za uvedenou chybnou informaci se omlouváme.

Redakce