Za hubičku

Rozpadající se dřevěná bouda u Jizerské magistrály není pod haldami sněhu skoro vidět. Ve skromné kuchyni uvnitř kiosku se vaří jen na plynové bombě a luxus hosty nečeká ani ve tmavé místnosti s odřenými židlemi a záplavou pohledů na stěnách. Interiér nenápadného bufetu Promenáda ale není důvodem, proč je tu víkend co víkend překvapivě plno.

Mezi hvězdami 

Majiteli kiosku nelze upřít podnikavého ducha. Sedmdesátiletý Zdeněk Joukl z Desné sám sebe definuje jako nadšeného šachistu, básníka, ekologa, maratonce a zakladatele bezmála tuctu obecně prospěšných společností – třeba za snížení nehodovosti na silnicích. K myšlence otevřít kromě toho i horský kiosek ho, jak říká, přiměly dvojí ceny v Česku – nižší pro Čechy, vyšší pro cizince –, které se začátkem 90. let rozmáhaly i v jizerských podnicích. „Zaváděli je všichni. Přišlo mi to naprosto nefér,“ rozčiluje se ještě dnes pan Joukl. Protože měl tamější hřebeny prochozené křížem krážem a toužil na nich pobývat co nejvíce, rozhodl se v roce 1993 pronajmout si chátrající boudu nedaleko Smědavy a zkusit v Česku tehdy zcela ojedinělý pokus: občerstvení, v němž ceny neurčuje majitel, nýbrž hosté.

Za osmnáct let se mu prý ještě nestalo, že by někdo schválně odešel zcela bez placení. „Kdo je na tom dobře, dá víc, někdo zase méně. V průměru mi lidé platí o 15 % míň než konkurenci v okolí,“ říká Joukl a vypráví. „Jednou přišel student a zaplatil za pivo korunu dvacet. Čekal, co udělám, tak jsem mu poděkoval a dal mu na cestu pohled – dáváme ho všem, kteří zaplatí málo – a on odešel.“ Za čtvrt hodiny se prý student vrátil pro tatranku, zaplatil za ni 25 korun a přiznal se, že se s kamarádem vsadil, zda dostane pivo za tu korunu.

Přesto není kiosek právě výdělečnou záležitostí. Joukl odmítá být konkrétní, ale kdyby měl prý otevřeno každý den, což nemá, vydělal by si okolo 13 tisíc měsíčně. Kiosek před časem koupil, čímž mu odpadly výdaje s nájmem a ušetří i na obsluze, která dostává pouze procenta z tržby, a ne pevný plat. Zboží ale musí koupit tak jako tak. Chodí pro něj zásadně do menších obchodů v Desné, čímž svůj zisk ještě ztenčuje. „Podporuji ale místního obchodníka, který mi nezkrachuje. Nebudu tak muset jezdit do supermarketu, kde je větší riziko, že si v budoucnu zvýší ceny a ještě nakoupím nekvalitní zboží,“ vysvětluje.

Nabídka občerstvení v Promenádě je vcelku prostá – pivo, sušenky, kořalka, čaj, vše výhradně české výroby. V boudě není zavedený plyn ani elektřina a pitnou vodu i zásoby sem s číšníky vozí na dětských bobech. Jednoduché zázemí ale bohatě vyvažuje zdejší atmosféra. Z kiosku je vidět na horu Smrk, a když se setmí, naskytne se tu, daleko od velkých měst, pohled na nejvíce hvězd z celého Česka. Obsluha je navíc příjemná a na stěně visí na české horské osvěžovny nezvykle vstřícná cedulka: „Proti konzumaci vlastních zásob není námitek.“

Většina zákazníků už sem chodí najisto. Zhruba třetinu nováčků prý ale uvede neobvyklý systém placení pokaždé do rozpaků. „Jsou to většinou lidé, co nechodí moc do restaurací a nemají vůbec představu, kolik co stojí. Když se zeptají, řekneme jim, kolik je průměrná cena, přesto jim to je zjevně nepříjemné,“ vykládá Milan Brož, který tu za symbolický plat obsluhuje už deset let. „Jizerky mi ale dělají dobře na zdraví a chodí sem zpravidla moc milí zákazníci,“ dodává. Největším problémem kiosku je podle majitele právě sehnat spolehlivou obsluhu. „Člověk sem musí jít aspoň dva kilometry pěšky nebo na běžkách a někteří se na práci čas od času vykašlali. Byli i takoví, kteří si nosili vlastní zboží, a potom ho bezostyšně prodávali,“ říká s pousmáním Joukl.

Až do Prahy

Těch pár tisícovek, které Zdeněk Joukl na Promenádě vydělá, investuje do „sociálních projektů“, jak sám nazývá svoje lokální letáčkové kampaně tu za nákup českých výrobků, tu za ohleduplnost vůči důchodcům. „Tyhle projekty jsou pro mě desetkrát důležitější než vydělat na kiosku, protože směřují k trvale udržitelnému rozvoji lidí. Sám žiju skromně, mám k tomu ještě penzi, takže mi nic nechybí,“ dodává.

Donedávna byl kiosek na Jizerské magistrále jediným místem v Česku, kde nebyly nijak určeny ceny. Před dvěma roky se to rozhodl vyzkoušet i bar Big Lebowski na pražském Žižkově, když se majitel doslechl právě o Promenádě. „Moc se nám to zatím neosvědčilo. Musím mít ještě další výdělek, abych se uživil,“ říká šéf baru Fabrice Contrel a dodává: „Uvidíme, jak dlouho ještě vydržíme bez pevných cen.“