Výběr z blogů

Mezinárodní škola  a učebnice od Frause

Lucie Kellnerová Kalvachová

Náš život v meziprostorech znamená mimo jiné taky to, že chybí „norma“. Norma může být a často je pitomá, ale když máte normu, aspoň se proti ní můžete vymezit, můžete s ní polemizovat, můžete se snažit ji vylepšit. Když norma není nebo když se vám zběsile proměňuje před očima, je to někdy taky problém – třeba při vzdělávání dětí.

V Mongolsku a Číně jsem si vypěstovala skeptický názor na mezinárodní školy, připadaly mi rozmazlené a odtržené od reality. V Norsku jsem si představovala nóbl komunál a plánovala, že děti dáme na rok do norské školky, kde zvládnou jazyk, a pak do normální základky, aby byly (a my s nimi) součástí místní komunity.

Norská školka se vyznačovala důrazem na pobyt venku za každého počasí – když v listopadu lilo a fučelo, že by psa nevyhnal, omlouval se personál, že venku moc nebyli, jenom asi dvě hodiny. Předjaří děti trávily brouzdáním a povalováním se v ledové tříšti. Báječně se otužily a oproti Ulán­bátaru jim nemocnost klesla asi o tři čtvrtiny. Zato při pravidelné lékařské prohlídce v Čechách jsme dostali vynadáno, že neumějí pořádně držet tužku.

Byla to samozřejmě i naše chyba, takže jsme přitvrdili v grafomotorických cvičeních (moc hezké je Mezi námi pastelkami a Co si tužky povídaly od J. Bednářové) a nakoupili ergonomické tužky (Staedler s prohlubněmi na prsty stál balík, ale osvědčil se). Zároveň jsme se zanořili do debaty o norském školství – že prý ten důraz na nerušené sebeurčení, který po školce pokračuje i v 1. a 2. třídě, jakož i celkově ležérní osnovy jsou předmětem silné kritiky. V hodnocení OECD prý Norové ostudně propadli.

Nároky exekutora se zamítají…

Ivan Derer

Během včerejška jsem zažil pár všedních radostí. Přišel jsem k budově soudu a díval se na obrovské dveře, za kterými byl někde pan K. Byly tak velké, že jsem ani nevěděl, kde končí. Napadlo mě – kdo za nima asi bude stát? Vzal jsem za kliku. Stál tam bezpečnostní rám.

Představil jsem si, že ochranku oprudím bizarníma kecama o stále se zmenšujících svobodách, potom jsem prošel rámem a vyrazil do dalších dveří, za kterými byl pan K. a místnost výkonu práva.

Nedělali jsme si velký iluze. Vůbec jsme byli překvapený, že se odvolání proti vymyšlený exekuci bude takhle projednávat. Čekali jsme automaticky zamítnutí a okamžitý uvalení exekuce.

Díval jsem se na tři ženy v černých pláštích a snažil se odhadnout, co dělají v soukromí…

Přímá volba prezidenta – proč tolik strašení?

Josef Nožička

Senátoři schválili předminulý týden novelu ústavy, zavádějící přímou volbu prezidenta. Zdánlivě již nic nestojí v cestě  tomu, aby si čeští občané v příštím roce zvolili nástupce Václava Klause na Pražském hradě sami. Politici tak splnili svým voličům to, co jim slibovali již delší dobu. Letité spory, kdy se politici navzájem obviňovali z toho, kdo z nich přímé volbě brání, byly už opravdu trapné.

 To bychom však nebyli v Česku, aby se ihned poté, co se politické strany na přímé volbě konečně dohodly, neobjevili někteří pochybovači. Těchto lidí sice není většina, ovšem jsou to ti, kteří jsou nejvíce vidět či slyšet – politologové, političtí komentátoři i někteří politici. Ti všichni veřejně vyjadřují obavy nad tím, zda jsou čeští občané dostatečně vyzrálí na to, aby si za hlavu státu vybrali toho správného kandidáta.

Tyto obavy já nesdílím z mnoha důvodů. Především se domnívám, že větší frašku, než jakou udělali při posledních dvou prezidentských volbách naši zákonodárci, občané prostě udělat nemohou. Dovolte jenom stručné připomenutí.

V roce 2003 se ukázalo jako obrovský problém, aby se na prezidentovi shodli nejenom představitelé různých politických stran, ale i politici z jedné politické strany. Pokud by totiž tenkrát pro Miloše Zemana hlasovali všichni poslanci a senátoři z ČSSD, nebylo nejspíš co řešit. Jenomže osobní averze některých z nich byla natolik silná, že to spolu s averzí poslanců KSČM vůči Janu Sokolovi umožnilo Václavu Klausovi stát se prezidentem. Následné obviňování se některých levicových poslanců z toho, kdo tento „průšvih“ zavinil, bylo pobaveníhodné.