Medové kuželky

Číst novou experimentální prózu básníka a spisovatele Petra Krále připomíná pozorování světa skrze skleničku s jiskřivým calvadosem, onu „medovou kuželku“, kterou postavil do názvu své knihy. To zvláštní sousloví však v sobě skrývá především narážku na proces kvašení a destilace, kdy se z ovoce dobývá ta nejpodstatnější esence – jeho spiritus, tedy duch. Jde o jednu z nejzázračnějších metamorfóz – z docela tuctového ovoce se stává naprosto jiná poživatina, jež svým účinkem proměňuje rozpoložení a vnímání svého konzumenta. Právě takovou proměnou procházejí i zdánlivě všední události, prožitky a vjemy v pozoruhodné básnické próze Petra Krále.

Událost jako báseň

Texty Medových kuželek okamžitě upoutají svou nápaditou obrazotvornou a formulační suverenitou, která se v kontextu obecného úpadku jazyka může jevit až šlechticky povýšeně a artistně. Právě v tom ale spočívá hodnota pevného a osobitého básnického postoje, z něhož Petr Král nechce slevovat.

Jeho poetika se utvářela v inspiraci meziválečným poetismem Vítězslava Nezvala nebo výraznou metaforikou veršů Františka Halase, zásadním ovšem pro autora bylo setkání s pražským surrealistickým okruhem, jehož vůdčí osobností byl v šedesátých letech Vratislav Effenberger. Pro Petra Krále se stal až jakýmsi duchovním otcem. Pokud měl však objevit vlastní styl, musel se s ním nevyhnutelně rozejít, k čemuž došlo definitivně po jeho odchodu do pařížského exilu v roce 1968. Navíc zatímco jiným surrealistům šlo programově o aktivní a angažovaný postoj ke společenskému dění, Petr Král ve své tvorbě jakoukoli programovost odmítl – důležitý je pro něj způsob vnímání světa, ne jeho morálka. V tom se avantgardě odcizil, přestože si uchoval její důraz na niterné prožívání světa a imaginaci.

Postupně si utvářel osobitou poetiku, jejímž jádrem se pro něj stala „báseň jako událost“. Jde o pojetí poezie ve smyslu zázraku – jedinečné slovní, obrazné a myšlenkové události, která se zrodila ze skutečných situací, zážitků a vjemů. Teprve v originálním básnickém uchopení však dochází k objevnému nasvícení jejího skrytého významu. Třeba všední výjev v jedné z pařížských ulic se v básnickém vidění Petra Krále proměňuje ve variaci na Zenonův paradox o Achillovi, jenž nikdy nemůže dohnat želvu: „Limuzína, která se v oblacích zvířené podzimní šedi řítí po bulváru, nikdy nedožene spadlý list, který se jí v pomalých křečích svíjí na střeše.“

Prchající svědek

První fragmenty své prózy Petr Král začal psát už v roce 1973, několik let po své emigraci do Paříže. Dokončil ji až před pěti lety, kdy už zase nějaký čas pobýval v Praze. Prolínají se tu tak ozvuky života pařížských ulic a kaváren, básnické obrazy z několika cest do New Yorku, ale i vzpomínky na pražský život a sovětskou okupaci. Tehdy se Petr Král stal svědkem tragické nehody, při níž zahynul mladý ruský voják, a on před jeho zkrvaveným tělem rychle zmizel v postranní ulici: „Neuniknul jsem ničemu, zanedbáním své svědecké role jsem se jí nezbavil, jen jsem se napříště stal svědkem prchajícím z místa činu.“ Což nemusí být jen poetické zachycení stigmatu tragického zážitku, ale i obecné podmíněnosti života v exilu.

Své básně-události a krátké eseje Petr Král neřadí lineárně, jeho přístup prožívání a sdělování věcí je bytostně jazzový, variuje a komponuje je jako hudebník improvizující své sólo. Každý fragment připomíná scénu jako by vytrženou z neznámých příběhů, jimž chybí začátek i konec, každá kapitola jako by byla „začátkem jiného románu“. Přes­to se zpočátku zdá, že tu můžeme zahlédnout jistou tematickou nit. Třeba esejistický úvod, v němž Petr Král přemýšlí o své tvorbě a hledání smyslu nebo horizontu života: „Pro každého, to se ví, je někde připraven trůn, cestou jen zbývá zjistit kde.“ Tou cestou ovšem není myšlena vnější změna místa, ale proměna vnitřního ustrojení, probuzení citlivosti v našem vnímání a řeči, v níž skutečnost teprve nabývá úplné existence.

Druhá kapitola je pak svou povahou rovněž především esejistická, vyčteme v ní myšlenky Králova pojetí „básně jako události“, záznamu jemného propadu v šedi rutiny, kdy najednou celá skutečnost promlouvá svými významy. Paradoxem takového plného stavu vědomí je ovšem to, že nemůže trvat věčně. Jeho podstatou je záblesk v přítomnosti, která by nás strávila, kdyby se vzápětí neproměnila v minulost. Možná proto Petr Král v souvislosti se svou tvorbou mluví „o pohybu v mezerách“, rozkmitu mezi nudou a slastí, mezi všedním a zázračným, mezi svobodou a nesvobodou: „Jako z každé knihy hodné toho jména se i z téhle jistá místa ráda vzdalují v touž chvíli, kdy je v ní ze všech sil hledáme.“

Ve třetí kapitole se zase nejčastěji objevují básnické záznamy z evropských metropolí. Z fragmentů prosakuje převážně stesk po světě, z něhož jako by se vytratila vážnost a závažnost, rezignovalo se na hledání a neustále nové vyhmatávání smyslu. Ve čtvrté kapitole nám pak konečně dochází, že Králova kniha pevnou strukturu ani tematické vymezení nemá. Text je jedním dlouhým flámem, lyrickým příběhem plným dobrodružství básnických objevů, které nemusí spojovat žádné kauzální předivo vztahů. Je z podstaty neukončeným a proměnlivým, „jen vidličky si občas vymění místo s noži“.

Přetížení obrazy

Nesmlouvavý básnický postoj Petra Krále v sobě však skrývá i úskalí. Přece jen tu chybí alespoň náznak sklenutí, postupné vyúsťování a usebrání prózy, její pomyslný vrchol, z něhož by člověk přehlédl přečtené z nadhledu. K tomu se po čase přidává i přesycení bohatou básnickou řečí, přetížení obrazy imaginace. Jak už bylo řečeno, v poetice Petra Krále je důležité přepodstatnění prožité události, teprve v řeči skutečnost nabývá své plné existence. Z takového postoje však vyplývá i jistá nedůvěra k realitě, která jako by si nevystačila sama o sobě, a bylo ji proto třeba neustále přikrášlovat a kořenit.  

Přitom mnohdy stačí jenom být a podivuhodnost chvíle prostě konstatovat: „A pak si jednou ráno vyjdu do města a s tichým, ale neústupným nadšením se ulici za ulicí prokousávám k centru, je ráno, je jasno, slunce a vzduch a daň z příjmu – a nikde nic, co by nasvědčovalo opaku, právě naopak.“

Tak čisté básnické vhledy se ale v próze Petra Krále objevují sporadicky, roztroušeně. Pro jeho texty je navíc občas typické spíše zvýznamňování subjektivního pohledu než samotné události, a tak není vždy snadné proniknout do jejich tajemství. Medovými kuželkami Petra Krále se zkrátka člověk musí propíjet opatrně, není dobré je konzumovat naráz. Stačí drobný hlt, vnímat soustředěně jeho účinek a pomalu ho vstřebávat. Pak smyslovost a smyslnost prózy Petra Krále vystoupí ve své síle.

Petr Král: Medové kuželky

Pulchra, 140 stran