Vnučka pana Linha

Osudy běženců a exulantů, kteří před hrozbou smrti či násilí museli opustit svou rodnou zemi, nespojuje jen jejich dramatická minulost. Ta je pryč, ovšem člověk by měl žít dál. Ale jak a proč? Na jedné straně diametrálně odlišné prostředí bez jistot a obyčejů, na které byli zvyklí, především cizí jazyk, jenž z člověka dělá němou bytost ve světě plném nesrozumitelných zvuků. Na druhé straně pak skutečnost, že všichni blízcí jsou už mrtví. Přesně do takové situace je vržen pan Linh, stařík z nejmenované asijské země zmítané válkou v novele francouzského spisovatele Philippa Claudela Vnučka pana Linha. Neví sice, jak žít v neznámém městě někde ve Francii, navíc bez jakýchkoli prostředků, přátel, totálně odkázaný na pomoc organizace pečující o uprchlíky. Naopak ono „proč“ mu ztělesňuje jeho vnučka v kojeneckém věku, kterou neustále láskyplně svírá v náruči.

V takto načrtnutých podmínkách otevírá Claudel svoji novelu o hledání nového smyslu života, naděje, porozumění a přátelství. Nebo lépe řečeno o pokusu vymanit se z prázdnoty zoufalství, kterou je poznamenán člověk, jenž přežil masakr rodné vesnice. Spisovatel přitom používá velmi střídmý úsporný jazyk, jímž pečlivě vyvažuje Linhovu šedivou přítomnost i jeho barvité až poeticky vykreslené vzpomínky na ztracenou minulost. Předešlé utrpení a válka tu přitom nehrají hlavní roli. Jsou vzdálené, někde za mlhavým obzorem. Přesně jako v Claudelově detektivně laděném románu Šedé duše, který v českém překladu vyšel před dvěma lety.

Zastřenou, leč permanentně přítomnou „válkou“ však může být i samotná západní společnost. Její ustavičný spěch, pracovní nasazení, ale i nesmlouvavé vnucování svých hodnot a způsobu života. Což pan Linh, prototyp starého asijského rolníka a venkovana, na svých procházkách městem vnímá a zažívá v podobě izolace v nevlídném azylovém domově, kam byl jako neproduktivní podivín nakonec odložen i se svou vnučkou. Zbývá mu proto jediné řešení – revolta. Opět utéct před lidmi, kteří to s ním tentokrát sice mysleli dobře, ovšem zase podle svých vlastních představ. Že si při tom pomáhá iluzemi a sebeklamy a působí jako tichý blázen, je autorův záměr, jak přesvědčivě ukázat hloubku jeho zoufalství. A zároveň položit otázky: Kdo se tady vlastně pomátl? Pan Linh, nebo svět, před kterým utíká? Čtenář bravurně napsané novely Philippa Claudela ví svoje.

Philippe Claudel: Vnučka pana Linha

Přeložila Zora Obstová, Paseka, 133 stran