Spánek je stále vzácnější zboží

Na potřebu dostatečného odpočinku pravidelně upozorňuje Světový den spánku, který letos připadá právě na tento pátek. Proto odemykáme text o tom, že se lidstvu spí čím dál hůř. 

Nebývalo nic jednoduššího: sundat boty, lehnout si a spát. Pro člověka 21. století ovšem klidný spánek představuje stále vzácnější zboží. Je to paradox. Čím více se věda přibližuje poznání, jak důležitý je noční odpočinek, tím hůře lidstvo spí. A důsledky jsou poměrně dramatické.

Ve tři hodiny ráno zazvoní budík, Josef Kupec zhltne snídani a ve čtyři už je v nedalekých Mariánských Lázních – jak říká – „na autobuse“. Horká káva a cigareta s ostatními šoféry a ještě za tmy se karosy rozjíždějí s prvními cestujícími do všech stran. Kupec té své neřekne jinak než stará Barča a teď v zimě v namrzlých zatáčkách Slavkovského lesa na ni nedá dopustit. V zasněžených kopcích se kromě osvědčeného stroje hodí i zkušenosti, kterých má dvaapadesátiletý muž opravdu požehnaně. Než začal v kraji protkaném minerálními prameny „jezdit vršky“, křižoval dvacet let Evropu a Rusko coby řidič kamionu. Dlouhé týdny za volantem ho naučily osamělému životu a také dovednosti, která je na silnici k nezaplacení – přemáhání spánku. „Dobrý šofér má něco jako šestý smysl,“ říká statný muž v kuchyni svého bytu. „Drží ho vzhůru.“

O to větší překvapení zažil pan Kupec zhruba před rokem a půl. Řidiče zvyklého bdít dlouhé hodiny monotónní jízdy náhle začala přepadat zcela neovladatelná únava. Nebyl schopen udržet oči otevřené při zcela banálních činnostech, usínal při jídle, při rozhovoru s přítelkyní i u televize. O víkendu prakticky nevstal z postele, a když si chtěl s kolegy autobusáky o pauze vypít kávu, usnul dřív, než se uvařila voda. „Jenom za jízdy mě něco drželo při vědomí, asi pocit zodpovědnosti,“ vzpomíná Kupec. „Ale jakmile jsem o přestávce vypnul motor, hned jsem spal. A vůbec nejhorší byly ty zvláštní noční děsy. Uprostřed noci mě náhle vzbudil pocit, jako by na mě sáhla smrt.“

Těžká váha

Tato slova jsou čím dál víc lidem nepříjemně povědomá. Potížemi se spánkem trpí podle lékařů velká část západní populace a uznávané kapacity stále častěji volají po tom, aby se problému dostalo stejné vážnosti jako třeba globální epidemii obezity. Chatrný spánek je další civilizační chorobou, kterou můžeme dávat za vinu hektické době. Náplň lidského života po dlouhé věky nevyhnutelně určoval východ a západ slunce, s příchodem tmy končila práce na poli a po večeři u petrolejky se šlo spát. Přirozenost šla stranou už s vynálezem žárovky a průmyslovou revolucí, ale skutečně vážnou ránu nočnímu klidu zasadilo až posledních dvacet let: informační revoluce, blahobyt, stres a rozvolněný životní rytmus, který si ještě v polovině minulého století nikdo neuměl představit.

Zřídkakdo vnímá spánek – co do zážitků relativně nezajímavý – jako klíčovou část života, a chtělo by se tedy namítnout, v čem je vlastně takový problém, když člověk spí trochu méně či hůř. Pokud ho chceme výmluvně ilustrovat, vyplatí se sáhnout po závěrech jedné nedávné americké studie, která na vzorku několika tisíc respondentů zjišťovala, jak dobře spí jednotlivé profese. Na nejhorším místě kupodivu neskončili vrcholoví manažeři, burziáni, důstojníci tajných služeb, ani další povolání s vysokou mírou stresu. Vůbec nejhůř spí právě profesionální řidiči – problémy se spánkem má plná čtvrtina z nich. Málokdo z nich přizná, že by usínal při řízení, ale samotná představa chronicky ospalého šoféra linkového autobusu pasažérovi na klidu nepřidá.

Nevyspání neohrožuje za volantem jen profesionály. Z amerických průzkumů, které používají přesnější metodiku než české policejní statistiky, vyplývá, že ospalost zaviní ročně v USA sto tisíc dopravních nehod, z toho patnáct set smrtelných. Němci spočítali, že mikrospánky mohou za plnou čtvrtinu těžkých havárií. A také v dějinách slavných katastrof najdeme mnoho výmluvných příkladů. Letecké neštěstí v Kentucky v roce 2006, nehoda v jaderné elektrárně Three Mile Island, havárie ropného tankeru Exxon Valdez, únik jedovatého plynu v indickém Bhópálu nebo ztroskotání raketoplánu Challenger – ve všech těchto kauzách přisoudili vyšetřovatelé část viny nedostatku spánku a z něj vyplývající nepozornosti nebo chybnému úsudku.

Josef Kupec a jeho pasažéři mají nakonec štěstí a může za něj jedno malé společenské faux pas. Obvodní lékařka u ospalého řidiče žádný problém neodhalila a Kupec z její ordinace odcházel s pocitem, že takhle unavený už zkrátka zůstane. Protože měl také dlouhodobé problémy s nadváhou (tehdy vážil sto devadesát kilogramů, dnes má o čtyřicet méně), vypravil se po čase na konzultaci na pražskou kliniku pro léčbu obezity. V ordinaci jej uvítal lékař, usedli do pohodlných křesílek, dali se do hovoru. A Josef Kupec za chvíli – usnul.

Když se vzbudil, uslyšel poprvé svou diagnózu. Obstruktivní spánkovou apnoi odhalí zkušenější lékař na první pohled už proto, že postihuje nejvíce lidi s výraznější nadváhou. Vedle nespavosti jde o nejčastější spánkovou poruchu současnosti a její příčina je v zásadě mechanická. Při usnutí každému člověku ochabnou svaly, což zúží – a u apnoika po čase úplně uzavře – dýchací trubici v oblasti nosohltanu. Spáč se začne dusit, probudí se, nadechne a zase usne. Probuzení je obvykle tak krátké, že si jej ráno nepamatuje. Vážnější případy ale takových přidušení prožijí za noc i několik set. Budí se rozlámaní s pocitem, že se vůbec nevyspali. A nechápou proč.

„Dostal jsem košík jako pes,“ popisuje Josef Kupec ve své ložnici a přikládá si k nosu masku napojenou trubicí na příruční ventilátor. Léčba spánkové apnoe spadá do oblasti středoškolské fyziky a zpravidla je velmi účinná. Člověk spí s maskou, která vytváří přetlak vzduchu a tím roztahuje dýchací trubici. „Zlepšení jsem cítil po pár dnech,“ říká spokojeně šofér. „Denní usínání přestalo a nálada šla nahoru, to se vůbec nedá srovnat. Bejval jsem nemastnej neslanej, dneska je ze mě zase humorista.“

Století spánku

Šoférův happy end jistě uklidní všechny, kdo dojíždějí autobusem za prací do Mariánských Lázní. Jako ilustrace aktuálních spánkových obtíží druhu Homo sapiens je ale možná až příliš optimistický. Boom spánkového výzkumu, který nastal v poslední dekádě, totiž přináší stále nové poznatky o tom, že důsledky zhoršujícího se spaní mohou být dalekosáhlé – a ničivé. A zdaleka nejde jen o pracovní úrazy či nehody z nepozornosti.

Podle vědců přispívá příliš krátký nebo nekvalitní spánek k rozvoji kardiovaskulárních chorob a cukrovky. Urychluje stárnutí, probouzí některé druhy rakoviny a způbuje slabší imunitu. Dále jsou na řadě psychické problémy, nesoustředěnost a podrážděnost, snížená schopnost učit se, neschopnost zvládat nudnější pracovní úkoly, zhoršení slovního vyjadřování, snížená schopnost rozhodovat se nebo ztráta citu pro etické jednání.

A nad vším ční obezita – tady jde o začarovaný kruh, protože kdo hůř spí, tak tloustne, a kdo tloustne, hůř spí.

Dostupné údaje ukazují, že tato propletená pavučina problémů se stává realitou západního člověka. Odborníci spočítali, že průměrná doba spánku se na Západě zkrátila za dvacet let o hodinu z osmi na sedm. Lidí s rozmanitými poruchami přibývá, vůbec největší nárůst vykazuje nespavost způsobená hlavně hektickým životním stylem a stresem, stále více lidí  se léčí se spánkovou apnoe, za niž často může tloustnutí. „Chronickou nespavostí trpí přes dvacet procent populace, a spánkovou apnoí dokonce čtvrtina všech mužů,“ říká Martin Pretl, lékař z pražské Spánkové poradny INSPAMED. Hůře dnes spí děti, mládež i senioři, za dvacet let vzrostla například v Německu spotřeba nejběžnějšího léku na spaní pětkrát. „Jednadvacáté století bychom klidně mohli nazvat stoletím spánku,“ prorokuje důležitost tématu do budoucna kanadská spánková expertka Rosalind D. Cartwrightová ve své dva roky  staré knize The Twenty-four Hour Mind (Čtyřiadvacetihodinová mysl).

Klíčová otázka zní, proč dnes, v éře pěnových matrací a sofistikovaných lamelových roštů, vlastně hůř spíme. Důvodů je víc, v jejich jádru ale stojí jedno hluboce vžité přesvědčení. Takový malý noční předsudek. „Když přednáším pro veřejnost, otázka, kterou často dostávám, zní: ‚Jak to zařídit, abych mohl spát míň?‘“ popisuje své zkušenosti neurolog Carlos H. Schenck ve své knize Sleep: A Groundbreaking Guide to the Mysteries, the Problems, and the Solutions. „Ti, kdo ji kladou, většinou považují spánek za ztrátu času.“

V zárodku potíží stojí názor, že život za zavřenýma očima je zbytný, případně zcela zbytečný – a je tedy žádoucí jej omezit ve prospěch aktivnější formy existence, například učení nebo práce. Ne náhodou na Západě roste spotřeba stimulačních nápojů i léků, které dokážou oddálit únavu a dočasně zvýšit dobu výkonnosti.

Pro příklad nemusíme chodit daleko: Nedávno se v redakci Respektu spontánně rozběhla půlnoční – a čile zastoupená – e-mailová diskuse, jejíž účastníci dávali nepokrytě najevo hrdost na to, že jsou v tuto noční hodinu připraveni zabývat se prací. Nebylo to poprvé a podobnou zkušenost s kolegy zřejmě udělal kdekdo. Co ale šéfové u svých zaměstnanců rádi vidí, je z hlediska spánkového odborníka čistý nerozum, který se jednou vrátí jako bumerang.

Moderní doba nočnímu klidu obecně moc nepřeje. Kromě podceňování důležitosti spánku experti viní hlavně práci na směny a nepravidelnou pracovní dobu, letní čas, stres, školní vyučování v časných ranních hodinách a také raketový rozvoj informačních technologií, jež naše smysly zahlcují nadbytkem podnětů. Rozhicovaný mozek není jednoduché přimět k odpočinku. Nutkavost být stále on-line se v mnoha moderních firmách stává mlčky vyžadovanou samozřejmostí, z hlediska spánkové hygieny však není nic horšího. Generace dnešních teenagerů, odkojená Facebookem, chodí podle průzkumů spát později než jejich otcové a dědové. Ranní vstávání se ovšem nemění, takže mladí v důsledku spí méně.

Lékaři se zlobí, v praxi nicméně není jasné, co může společnost jako celek vlastně změnit. V případě boje s nadváhou se dá z centra prosazovat více hodin tělocviku, dietní školní obědy nebo varovné značení potravin. Ale jak zajistit lepší spánek? Občas nějaká škola posune začátek vyučování o hodinu, severské země se snaží podchytit lékařskými prohlídkami spánkovou apnoi u profesionálních řidičů, osvícené firmy nechávají zaměstnancům flexibilní pracovní dobu, v níž každý může zohlednit svůj individuální spánkový rytmus. Ale to je tak všechno.

Úkol ochránit svůj spánek v hektické době je totiž do značné míry osobní. Všem vyznavačům hesla „vyspím se až v hrobě“ může pro začátek pomoci aspoň pochopení toho, proč vlastně spíme.

Jako padat z útesu

I když – právě tohle dodnes není tak docela jasné. Od chvíle, kdy americký výzkumník Nathaniel Kleitman začal dávat prvním studentům po deseti dolarech za to, že budou ochotni přespat v jeho laboratoři s elektrodami na hlavě, uplynulo už téměř šedesát let. Ona základní otázka však stále není zodpovězená. Předtím byl spánek, v němž průměrný člověk stráví dvacet pět let, vědou považován za celkem nezajímavou část lidského života. Spánkový výzkum, který Kleitman založil, přinesl mnoho fascinujících poznatků o důležitosti nočních fyziologických a mentálních procesů, ale ono prvotní „proč?“ zůstává pořád jen předmětem různých teorií.

Ta nejpopulárnější se podobá metafoře vybitého mobilního telefonu – tělo si přes noc potřebuje nějakým způsobem dobít baterky. Vědci se nyní domnívají, že z nočního odpočinku nejvíce profituje mozek – informace a vjemy, které přes den zaplavují mysl, se zpracují, roztřídí na podstatné a nepodstatné a druhý den člověk vstává s účelnější představou světa, jenž ho obklopuje. Nedávné výzkumy dokázaly přímý účinek spánku na učení a posilování paměti, takže na téhle teorii něco bude.

Již zmíněná výzkumnice Rosalind D. Cartwrightová se po letech pokusů ve spánkové laboratoři vydala po téhle stopě ještě dál a došla k závěru, že spánek má významnou roli v regulaci emocí. Podle ní jde primárně o proces, který zpracovává vjemy, jež nás během dne nějak emočně rozrušily. I Cartwrightová si vypomáhá technologickou metaforou – v její teorii „čtyřiadvacetihodinové mysli“ je noc časem, kdy se z denních zážitků instalují „aktualizace“ našeho systému sebepojetí – v čemž hrají nezastupitelnou roli sny. „V noci se nepropadáme do nicoty, ale navštěvujeme mentální workshop, na němž jsou důležité informace začleňovány do neuronových sítí,“ vysvětluje vědkyně.

Vypadá to sofistikovaně, neurobiologové mají ovšem pro tutéž činnost i jedno prozaičtější vysvětlení. Mozek je mimořádně náročný stroj, který spotřebuje celých dvacet procent naší energie. Jeho apetit přibývá s množstvím aktivních neuronových spojů a na konci perného dne je tak třeba udělat audit a některé spoje oslabit. Jinak by se – slovy Woodyho Allena náš druhý nejmilovanější orgán – stal energeticky příliš náročným a trvale neudržitelným.

Všechny dílčí teorie jsou bezpochyby zajímavé, vedou však k obecnému závěru, že spánek je mimořádně komplexní proces, jehož skutečný smysl ještě není dobře probádán. Nejpřesvědčivějším vysvětlením důležitosti spánku tak dodnes zůstává to negativní – tedy co se stane, když spát nebudeme. Svého času oblíbené pokusy se spánkovou deprivací ukazují, že už po pouhých dvaceti hodinách bdělosti je rychlost reakcí člověka stejná, jako by měl v krvi téměř promile alkoholu. O čtyři hodiny později dramaticky klesá schopnost mozku zpracovávat glukózu, svou hlavní potravu. Nejvíce v oblastech zodpovědných za emoce a racionalitu. Důsledkem je podrážděnost, agresivita, lhostejnost a špatný úsudek. Při deprivačních pokusech v americké armádě začali vojáci ztrácet smysl pro morálku a byli ochotnější vraždit bez rozmyslu. „Druhá noc bez spánku, ach můj Bože,“ líčil pohnutě časopisu Time spánkový expert z lékařské fakulty v Pensylvánii David Dinges, jak takové pokusy pokračují. „Všechno se dramatizuje, důsledky jsou dvakrát horší než první noc. Jako byste padali z útesu.“

Je příznačné, že až do tragického finále experiment vědci dotáhli jen s nebohým laboratorním potkanem, kterému se pod nohami dala do pohybu země vždy, když zaklimbal. Vyčerpané a frustrované zvíře zemřelo po třech týdnech. Pitva nedokázala určit příčinu smrti jednoznačně, podezření padlo na přehřátí organismu, což podtrhlo důležitost další funkce spánku – po usnutí klesá tělesná teplota.

Přečíst dvakrát

„Používám dva způsoby, jak zjistit, jestli jsem ve snu, nebo v realitě,“ vypráví tajuplně mladý muž. Před pár minutami se vrátil z pravidelné kontroly na neurologické klinice a teď v nedaleké restauraci vysvětluje, jak se naučil pracovat se sny, které si většina smrtelníků není schopna představit. „Takže první způsob: Zkusím si vzpomenout, jak jsem se dostal právě na tohle místo. Pokud to nevím, jsem ve snu. Druhý: Přečtu jakýkoli nápis kolem mě, pak se podívám na chvíli stranou a přečtu ho znovu. Když se nápis změní, vím, že spím. Časem se to naučíte, ale musíte trénovat.“

Pokud si připadáte jako uvnitř tajuplného psychothrilleru, není divu. Sny, do nichž se tenhle mladík během svých krátkých denních usnutí propadá, jsou prý tak realistické, že si vymyslel způsob, jak se v nich vyznat. „Stačí, že usnu na deset minut, a probudím se s pocitem, že jsem strávil několik dní v jiné realitě,“ líčí, „viděl jste film Počátek? Tak takhle vypadají mé sny. Ten film musel vymyslet narkoleptik.“

Tajuplnost bude během dnešního rozhovoru nevyhnutelná. Diagnóza narkolepsie si totiž moc nerozumí s řízením auta ani s povoláním, jemuž se mladík věnuje. „Nerad bych přišel o řidičák nebo o práci,“ vysvětluje, proč trvá na utajení jména, věku i zaměstnavatele. O spánkové chorobě, kterou tento muž trpí, vědí jen jeho nejbližší.

Narkolepsie má několik projevů, nebývale živé sny jsou ale tím jediným příjemným (a to ještě ne u každého). Typické je nenadálé, u některých pacientů zcela neovladatelné, upadání do spánku přes den a často i jev nazývaný kataplexie. V běžném spánku se v cyklech střídají hluboká fáze, z níž je poměrně těžké spáče probudit, a mělčí fáze (známá všeobecně jako REM), při které se rychle pohybují oční bulvy a člověku se zdají sny. Během této periody tělo „vypíná“ svalový tonus – zřejmě proto, aby si člověk bloudící v divokých snových světech neublížil. Kataplexie je právě takovéto nečekané vypnutí svalů – jenže za plného vědomí a přes den.

„Často ji spouští nějaká emoce,“ říká neurolog Karel Šonka, v českém prostředí  jedna z největších kapacit na spánkové poruchy. Na úkazku pouští na monitoru video se záznamem typické kataplexie. Muž ve středním věku na něm spokojeně u řeky chytá ryby. Ve chvíli, kdy se splávek zhoupne a ryba zabere, muži ve vteřině ochabuje mimika i končetiny a s otupělým výrazem se sesouvá k zemi. „Společensky je to velmi hendikepující,“ vysvětluje Šonka, „mnoho lidí považuje narkoleptika za opilce.“

Muž, který sedí naproti nám v restauraci, má oproti rybáři docela štěstí. Jeho kataplexie jsou relativně mírné, uvolňují se mu jen svaly obličeje, občas poklesne hlava. I u něj spouští reakci emoce, ovšem velmi specifická. „Stává se mi to, když někdo řekne povedený vtip nebo když udělám dobrý skutek, třeba dám žebrákovi drobné,“ vypráví mladík. Se stále se zhoršující narkolepsií zápasil tři roky,  největší potíže mu způsobovalo neustálé denní usínání. Až do loňska bylo jediným řešením nemoci užívání povzbuzujících (a potenciálně návykových) psychofarmak, čemuž se však snažil vyhnout a raději se smířil s pověstí člověka, který usíná uprostřed rozhovoru. Nakonec měl štěstí, jež pacienta s těžšími neurologickými diagnózami často nepotká. Na trhu se objevil nový lék, který mu pomáhá bez vedlejších účinků. „Teď funguju skoro normálně,“ pochvaluje si narkoleptik. „Jen jsem přišel o svoje sny. Ale už jsem si jich užil dost.“

Zatímco nespavost bývá někdy nazývána chřipkou spánkové medicíny, narkolepsií, oním záhadným vychýlením spánku do bdělosti, začíná území extrémních spánkových poruch, které v posledních letech přitahuje stále větší pozornost. Choroby nazývané souhrnně parasomnie sice zůstávají spíše vzácné a netvoří jádro spánkových potíží dneška. I když varovné souvislosti se objevují – poslední výzkumy například ukázaly, že běžná spánková apnoe parasomniím velice často předchází. V symbolické rovině pak mohou krajní poruchy posloužit jako varování před tím, co všechno se může stát, když se spánek zcela vymkne z normy.

Noční můra

Vzbudila se za svítání kolem šesté ráno. Na právě končící noc neměla žádné špatné vzpomínky, klidná snídaně ji však ten den nečekala. Čtyřiapadesátiletá Američanka otevřela oči a podívala se na své ruce. Byla na nich zaschlá krev.

Tehdy v roce 2005 měla za sebou už pět let nevyzpytatelného a poměrně děsivého života. Začalo to z ničeho nic na parkovišti před obchodem s potravinami, kde čekala v autě, až její dcera nakoupí. Na chvilku si zdřímla, vzbudilo ji o pár minut později troubení klaksonů. Seděla dál za volantem, jen uprostřed rušné křižovatky o tři míle dál. Nevěděla, jak se tam dostala.

Podobných epizod přibývalo. Časem se jí až pětkrát do měsíce stávalo, že ve spánku odešla z domu nebo odjela autem. Jednou se probudila bosá na sněhu, jindy ji policie našla, jak bloudí v cizím městě daleko od domova. Onen osudný večer se před usnutím dívala v televizi na horor. V deset šla spát a když se ráno vzbudila s rukama od krve, sešla naplněná obavami do kuchyně. Na zkrvavené kuchyňské lince byl nůž a vedle odpadkového koše leželo znetvořené tělo kočky.

Příběh ženy, který před pár lety prolétl odbornými periodiky, poopravuje obvyklou a tak trochu romantickou představu náměsíčnosti. Kráčení v noční košili po střechách za úplňku může být jednou z forem, nevědomé chování v noci má však mnoho nepříjemnějších podob, z nichž některé občas končí až před soudem. Kromě řízení auta nebo vyjedení celého obsahu ledničky (poměrně časté) se ve spánku objevují sexuální excesy (někdy agresivního, jindy promiskuitního rázu) a také různé formy násilí, výjimečně končící i zabitím. Parasomnie je skutečně zvláštní úkaz – někdy je příčinou porouchaný „vypínač“ svalového napětí ve snové REM fázi, takže člověk vlastně tělesně odehrává své sny. Děsivější problémy (jako případ s kočkou) se ale odehrávají v hluboké NREM fázi spánku. Spící člověk během epizody  vnímá okolí, dokáže se pohybovat v prostoru, odemykat, útočit nebo řídit auto a zároveň nad svým jednáním nemá vědomou kontrolu a druhý den si nic nepamatuje. Noční parasomnické chování velmi často odporuje bdělé povaze dotyčného a nedá se ani prokázat, že by šlo o realizaci podvědomých přání, jak by mohla našeptávat psychoanalýza. Logika těchto nočních dobrodružství je nevyzpytatelná.

Lékaři zatím vědí jen to, že podobné potíže mnohdy věští dosud neprojevenou neurologickou diagnózu (například Parkinsonovu nemoc) a parasomnici také často trpí těžkou spánkovou apnoí. To byl i případ ženy, která zabila svou kočku. Poté, co vyděšená navštívila spánkovou kliniku, začala spát s ventilátorem a její noční eskapády brzy úplně ustaly.

Kdo nejvíc bdí

Po téměř dvou stoletích průmyslové a dvaceti letech informační revoluce začíná lidstvo chápat, že se spánkem není radno si zahrávat. Po dávných předcích nocujících mezi šelmami v afrických savanách podědil dnešní člověk poměrně lehké spaní, ale fyzicky ani psychicky není uzpůsobený na to, aby s ním experimentoval. V části mozku nazývané hypotalamus máme každý individuální vnitřní hodiny, které přesně vědí, kdy a jak dlouho bychom měli v ideálním případě spát. Většina lidí potřebuje minimálně sedm (v průměru ovšem osm) hodin denně. Vědci tvrdí, že šťastlivců, jimž bez úhony vyhovuje kratší spánek, je minimum (počítají se mezi ně třeba Thomas Alva Edison a Margaret Thatcherová).

Jednorázové vychýlení neublíží, ale dlouhodobá nepravidelnost ano. „Světová zdravotnická organizace zařadila nedávno práci na směny na seznam potenciálních karcinogenů,“ říká fyzioložka Alena Sumová z Akademie věd ČR, která se zabývá právě výzkumem vnitřních biologických hodin. Statistiky ukazují, že lidé pracující na směny mají častěji některé typy rakoviny, škodlivost nepravidelného spánku prokazuje například výrazně vyšší výskyt karcinomu prsu u zdravotních sester.

Naše vnitřní hodiny vymýšlela evoluce v době, kdy životní rytmus ještě určovalo sluneční světlo, a poslední výzkumy ukazují, že jejich systém je velmi propracovaný. Kromě centrálních hodin, které především pomocí hormonů regulují spánek a bdění, mají své vlastní „hodinky“ i všechny orgány, tkáně i buňky našeho těla. Sníst šunkovou bagetu na noční směně tak například znamená poslat potravu do žaludku a střev, která mají – navzdory tomu, že člověk nespí – půlnoc. Zakázku sice splní, ale ne v ideální kvalitě, což zvyšuje riziko obezity a pravděpodobně i rakoviny. „Tohle je z hlediska poznání významu správného načasování  a kvality spánku jeden z nejdůležitějších objevů poslední doby,“ vysvětluje fyzioložka Alena Sumová.

Ne pro každého je návrat ke zdravému spánku samozřejmě realizovatelný. Svět potřebuje své taxikáře, zdravotní sestry, popeláře i noční vrátné, a jim vědci radí aspoň tlačit na zaměstnavatele, aby jim umožnil co nejpravidelnější pracovní dobu. „Organismus si může zvyknout na to, že má spát v jinou denní dobu, než je mu přirozené,“ říká Alena Sumová, „ale nezvykne si na nepravidelnost.“

Jako poslední útěcha může posloužit fakt, že vůbec nejhůř jsou na tom s pravidelností spánku ti, u nichž by to člověk nejméně čekal – spánkoví vědci. Například britský neurolog David Foulkes, přední výzkumník v oblasti dětských snů, během přípravy své průkopnické studie s malými spáči, která polemizuje se slavnou interpretací snů Sigmunda Freuda, probděl v laboratoři celých 1347 nocí. A pak si od něj nechte něco radit.