Takový normální studentův den

Pro většinu studentů je to jako noční můra. Budík kvílí. Propadám panice. „To je už zase ráno?“ Nezbývá nic jiného než s obtížemi překonat prudké schody a zabouchnout za sebou dveře od koupelny.

Dobře. První etapa mého denního cyklu proběhla a já mohu přistoupit k té druhé.

Než vyběhnu schody nahoru, musím popadnout do náruče svou fretku. Je to tvor velice čiperný a musím přiznat, že jí její životní náboj závidím. Zpět ve svém pokoji vypouštím Áju na zem a nechám ji proběhnout. Mezitím spěšně hledám místo, kam jsem předcházejícího odpoledne „jemně“ odložil své oblečení. Opět popadám fretku, ale s tím rozdílem, že nyní mám na zádech i několikakilové břímě. S touto zátěží je seběhnutí schodů o něco náročnější, ale to se časem vychytá.

Po nazutí bot mrknutím oka provedu analýzu času a dvířek u fretčího obydlí. „Nestíhám…“ mi probíhá hlavou minimálně jednou do týdne. Nevím, čím to je! Pádím na autobusovou zastávku.

Následují školní hodiny. Tedy pětačtyřicet minut proudu informací, které musí pobrat již tak přeplněný mozek. Drnčení zvonku ohlašuje čas na dlabanec a chvíli klidu. Většina studentů kvapem opouští stěny učebny a pádí do jídelny.

Po absolvování obědového rituálu hledáme jako lovečtí psi volnou třídu. „Jo tahle je volná! Jdeme sem!“ volá kdosi. „Hej, Metrixi, vyndej BANG!“ Po této větě už skoro každý zasedá ke sraženým lavicím. Rozdají se karty a jde se na to.

Znenadání opět zvoní. Nejeden z nás si vzpomene na nadcházející písemku. Zmocňuje se nás panika, ale víme, že pěti minutami usilovného učení mezeru ve vědomostech nedoplníme. Nedá se nic dělat. Je tu možnost taháku, ale i na toto řešení je potřeba minut nejméně deset.

Po dosti nevydařené hodině konečně můžeme opustit školní budovu. Studenti s trvalým pobytem v Mnichově Hradišti odcházejí vstříc svým domovům a my, kdo musíme dojíždět, čekáme, kde se dá. Znovu hrajeme BANG. „Sakra, já to zase nestíhám!“ Obvykle se, jak se říká, zažereme do karetního souboje, že zapomínáme na čas. Den co den tak chvátáme na autobus či vlak.

Konečně doma. S hbitostí shazuji rifle a mikinu. Beru svoje maskáče a obnošený kabát. Za vchodovými dveřmi na mě čeká naše psisko. Vrtí ocasem a s vděčností mě vítá. Naše první cesta vede na seník. Proutěný koš napěchuji k prasknutí senem a scházím, tak trochu neohrabaně, z prudkých schodů. Ještě zajdu pro konev vody a můžu se dát do práce. Dávám seno a vodu do každého kotce, kde sídlí nějaký ušák.

Podle harmonogramu jsou na řadě slepice. Za vodu a zrní smíchané s namočeným chlebem, brambory a výživovými peletkami mi budou vděčné.  Posledním úkolem je zatopit v kotli. Chce to určitý grif, aby se dílo podařilo. Po patnácti minutách kamna hučí naplno a mám splněno.

Po zbytek odpoledne mám volno. Většinou, když nemám na druhý den „domácák“ ani žádnou jinou přípravu do školy, brouzdám po internetu nebo sleduji televizi. Při těchto činnostech nechávám obvykle dvířka klícky mé fretky otevřená, aby se mohla proběhnout.

Kolem půl desáté jsem naprosto zmožený. Jdu se umýt a spát. Ještě než usnu, zkontroluji Áju. S hrůzou hledím na prázdný pelech v její kleci. Napůl spící, napůl bdící hledám a volám. Po pár minutkách zjišťuji, že se uvelebila na mé peřině. Nebudím ji a spokojím se s dekou. 

Tomáš Vedral,
Gymnázium Mnichovo Hradiště