V březnu roku 2003, cestou letadlem z Hanoje do Bangkoku, pocítil italský epidemiolog Carlo Urbani počáteční příznaky virového onemocnění. V té době měl za sebou dva týdny intenzivní práce, během nichž přiměl vietnamskou vládu, aby vyhlásila karanténu nad jistou nemocnicí v Hanoji, ve které propukl podivný těžký zápal plic – a sám se pak do nemocnice nastěhoval. Odebíral pacientům vzorky, odesílal je do světových laboratoří a snažil se vyburcovat kolegy v zahraničí. Podařilo se mu tak zachránit Vietnam před epidemií nové nemoci SARS a přimět Světovou zdravotnickou organizaci, aby proti šíření této do té doby neznámé choroby rychle zasáhla. Po příletu do Bangkoku dr. Urbani vystoupil z letadla, odehnal od sebe kolegu, který ho přišel přivítat, a tiše čekal na příjezd sanitky. Zemřel na SARS o tři týdny později.
Kniha dvou českých vědců, biochemika Jana Konvalinky a lékaře AIDS centra Nemocnice Na Bulovce Ladislava Machaly, vypráví (nejen) o tom, co po objevu SARS následovalo – o mravenčím hledání hostů z devátého patra hongkongského hotelu Metropol, kteří se rozjeli po světě s nebezpečným virem v těle, i o tom, jak se zákeřnou nemoc podařilo zastavit. Navzdory svému názvu Viry pro 21. století není jen zajímavým přehledem nových virových hrozeb. Vrací se také do minulosti a líčí třeba historii pravých neštovic nebo obrny včetně pozoruhodných detailů.
Čtenář se například dozví, jak drasticky se ještě v 50. letech zachraňovaly děti s těžkou obrnou – byly umístěny do „železných plic“, přístroje, který za ně dýchal a v němž musely nehybně ležet mnoho týdnů či měsíců, při plném vědomí a bez záruky uzdravení (noční můrou lékařů byl tehdy výpadek elektrického proudu). Autoři zároveň rekapitulují historii vývoje různých vakcín a nenásilně argumentují, proč je očkování v jistém smyslu společenským zájmem a nemělo by být ponecháno zcela na vůli jedince.
Spousta překvapivých detailů, životopisy vědců, ukázky z dobového tisku, to vše z Virů pro 21. století dělá strhující čtení, přesto si laický čtenář nad knihou občas povzdechne. Některé pasáže jsou poutavé a svižné, jiné však upadají do velmi komplikovaného „vědeckého“ vysvětlování, jak viry útočí na buňky a jakými mechanismy se jim v tom nejrůznější medikamenty snaží zabránit. Není tak vždy jasné, komu je kniha vlastně určena, zda studentům, lékařům, biologům či nejširší veřejnosti.
Přes dílčí nedostatky však dvojice českých vědců bezesporu napsala dobrou knihu, která by neměla chybět v knihovně nikoho, kdo se zajímá o vědu nebo medicínu. Ostatně co jiného si v těchto mrazivých dnech číst než knihu o zákeřných virech? Vlastní kašel nám pak bude právem připadat jako banalita.
Jan Konvalinka, Ladislav Machala: Viry pro 21. století
Academia, edice Průhledy, 143 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
