Po hmatu

Dneska sice nezvoní budík a nemusím nikam běžet – jako většina pisatelů Jednoho dne. Přesto je můj den zvláštně akční. Všechno jsme tolikrát nacvičovali, ale já jsem nervózní. Pomalu procházím městem a vybavuju si detaily cesty, schody, sloupy, díry kolem kanálů a pokyny, jaké budu jako průvodce cestou zpátky dávat. Šla jsem tudy tolikrát, ale nikdy ne pomalu a nikdy jsem nevěnovala pozornost bariérám prostoru kolem. Najednou vidím celé město úplně jinýma očima. A v tom to právě celé vězí – já ho můžu vnímat svýma očima.

Za chvíli se mám potkat s paní, říkejme jí třeba Julie. Je nevidomá (pozor na slovo slepý, je to bráno téměř hanlivě). Sedí s přáteli v klubovně a čeká. Čeká, až přijde někdo cizí, koho nikdy v životě neviděla a ani neuvidí. Přijdu do místnosti plné lidí. Nikdo si mě napřed nevšímá. Promluvím a část osazenstva se podívá přímo na mě, část se sice natočí mým směrem, ale „dívá se“ někam do prostoru vedle mě. Julie vyskočí ze židle a otočí se ke mně, teda skoro ke mně. Mám jí podávat ruku, když nevidí, že ji napřahuji? Mírně se dotknu její pravé ruky a ona stisk opakuje. Představíme se. Je milá a já už nejsem tolik nervózní. Na které straně jste zvyklá chodit? S hůlkou se učí chodit asi tak jako s perem psát, každému sedne do jiné ruky. Stoupnu si po jejím boku a nastavím loket. Ona se do mě zavěsí a můžeme jít. Jaké to asi je? Má ke mně takovou důvěru, že jdeme naprosto normálním tempem, bavíme se o knížkách, hovor sem tam přeruší moje pokyny – schod dolů, dlouhý krok, zúžený prostor. Nejtěžší pro mě jsou dveře, ale Julie mě povzbuzuje, že to zvládneme. I ty těžké vchodové do knihovny.  Otevřu, předám jí kliku, projdeme a ona zavře. Vejdeme do knihovny. Pro nevidomé. Katalogy v Braillově písmu. Paní si listuje ve vlastním seznamu složeném z teček propíchaných v papíru a hlásí tituly, které by chtěla půjčit. Mladá knihovnice nám nosí stohy kazet a CD. Jak potom Julie pozná, jestli drží v ruce CD 1, nebo CD 6? Můj obdiv k její samostatnosti vzrůstá. Vycházíme ven a jdeme úzkou ulicí, proti nám skupina turistů ověšená kufry. Všechno Julii popisuji, ale možná to říkám jen pro sebe. Ona turisty zaznamenala podle zvuku koleček na dlažbě a pokřikování ve španělštině asi už v době, kdy já se soustředila na schůdek vedoucí z knihovny ven. K mému údivu nám skupinka beze slova udělala špalír, kterým jsme mohly s Julií a její bílou hůlkou projít. Nevěřím svým očím, nikdy se mi nestalo, že by mi turisté uhnuli z cesty.

Dlažba se mění v kočičí hlavy, které přecházejí v asfalt. Mám Julii oznamovat nerovnosti terénu? Znamenalo by to místo konverzace přeladit na monotónní výklad o druzích asfaltu a štěrku. Takže neoznamuju. Až když nás čekají schody. Julie ani nezpomalí, podle mých pokynů jde suverénně dolů. Přemýšlím, jestli by moji nejlepší přátelé měli ke mně takovou důvěru a sešli schody se zavřenýma očima. Asi ne, reflex je silnější.

Další zkouška naší spolupráce jsou eskalátory. Ale Julie se nezarazí ani tady. Můj povel zní jednoduše TEĎ na začátku a TEĎ na konci. Je to jednodušší, než to na první pohled vypadá. Pro mě. Jaké to asi je, když jede nevidomý člověk poprvé po eskalátorech?

Nastoupíme do metra, které je relativně plné. Všichni znáte situace, kdy vejde starší člověk a několik mladších cestujících hraje černého Petra o to, kdo zůstane sedět a kdo nakonec uvolní své místo. Nám se s Julií po nástupu do metra uvolnila asi půlka vagonu. Něco takového jsem nikdy nezažila a mám z té mezilidské slušnosti opravdovou radost.

Julie se v hovoru zmínila, že ráda chodí na procházky Starým Městem. Zkuste se zamyslet, jaké ikony Prahy byste dokázali poznat pouze sluchem nebo hmatem? A pokud byste si život nevidomých chtěli tak trošku vyzkoušet, navštivte Neviditelnou výstavu ve tmách Novoměstské radnice.