Ořešák

Ten ořešák byl pro nás vinaře skutečný axis mundi, osa a střed světa, kolem něhož vše vířivě kolotalo. Jeho výjimečné postavení neohrozila ani falická vertikála májky, již odnepaměti vztyčovali na začátku srpna místní rujní muži a činili tak snad již od dob karbonu, kdy místo smrku používali k tomuto účelu mohutný kmen kopru. A jistě již v těch pradávných časech holedbali se naši sousedi stejně jako dnes svým nesouměřitelným pohlavním apetitem, jehož zdroj je podle tradice třeba hledat v každodenním lačném požívání dýňových jader a v pití starosvětské frankovky. Je pravda, že kdykoli se dva místní muži potkali na ulici a dali se do řeči, zbyla po nich na místě, kde postávali, hromádka dýňových slupek. Tento poněkud orientální zvyk zakořeněný byl tak hluboko, že se u nás pořádalo dokonce mistrovství v loupání dýňových jader na čas. A naše obec byla kromě vinohradů obklopena dýňovými políčky, na kterých podzim co podzim dobývala se z nádherných oranžových tykvic drahocenná, afrodiziakální jadérka, celé rodiny zde klečely v kypré černozemi, a když odešly, svítily ještě řadu týdnů na okrajích naší vsi vyrabované dýňové lbi podobné velkým pomerančovým slupkám. Na velikost svých dýní byli místní vůbec velmi hrdi. Vyprávělo se, že se v jedné takové olbřímí tykvi schovali dva hlídači vinohradu před bouřkou a v jiné, ještě rozměrnější, vyhrávala prý celá cikánská kapela na veselce starostovy dcery.