Prcek

Mirosław Nahacz uspěl už se svou prvotinou – novelou Osiem Cztery (Osm čtyři) vykreslující obraz vlastní generace, jejímž jediným životním bojem je vyrovnání se s rostoucím blahobytem doprovázeným všudypřítomným konzumem. Projevil se tu jako vypravěčský talent s citem pro jazyk, jeho variace a dynamiku a zařadil se po bok tahounům mladé polské literatury, jako jsou Dorota Masłowská nebo Agnieszka Dorotkiewiczová. Zatímco dějištěm debutu byl klub a ulice, druhou prózou Prcek se Nahacz vrátil domů – do vísky Gladyšov, aby zachytil příběh nikoli mnohých, ale individuality, postavičky patřící ke koloritu každé vesnice: chytrého blázna glosujícího život svůj i jiných neustále a bez vyžádání.

Prckovi je osmatřicet, má dům a někde i rodinu v ideální sestavě (žena, syn, dcera), a kdyby trochu víc chtěl, mohl by být malým polským zemědělcem čerpajícím drobné z evropských dotací. Ale Prcek úplně nechce, naopak chce kouřit a pít, a když není co, tak se z toho vymluvit. Každodenně před rozbřeskem usazen na autobusové zastávce začíná dávkovat do vzduchu nekonečný pletenec úvah, historek, vzpomínek pěkně nahlas, aby případně dolétly k vystupujícím spoluobčanům, se kterými chodil sice kdysi do školy, hospody, kostela, ale dnes se sotva pozdraví, a ti upustili nějakou tu zlatůvku na tabáček a trochu toho vínka. Otázka či náznak banálního rozhovoru už by byly přes míru.

Obraz člověka na okraji, který v Prckovi Nahacz rozehrává, byl v Polsku srovnáván s Hrabalovými pábiteli, k čemuž svádí styl jeho románu – krátké věty stojící samy o sobě nebo řazené do několikařádkových souvětí v rozvolněném nespisovném jazyce (v tomto případě navíc dialektu), končící jen proto, aby mluvčí nabral dech, skládající nekonečný monolog vypravěče „z lidu“. Osud Nahaczova  Prcka, a tím vlastně i vzkaz čtenářům, je ale jiný. Namísto laskavého lehce útrpného přijetí pábitele společností, jako je tomu v Hrabalových prózách, se Prckovi dostává lhostejnosti a nezájmu. Prcek to je vlastně starý příběh zasazený do současnosti, která už dlouho vyprávění, jež se neobejde bez posluchače, nepřeje. Vyprávět chtějí všichni alespoň prostřednictvím svých profilů na sociálních sítích, poslouchat málokdo (a počet „lajků“ na tom nic nemění). Číst Prcka to je jako vrátit se v čase, opíjet se proudem řeči a mimochodem složit test trpělivosti z disciplíny naslouchání. Všechna ta slova pak občas složí nečekaný a výmluvný vzkaz – třeba ten o osamělosti.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Mirosław Nahacz: Prcek

Přeložila Barbora Gregorová. Dybbuk, 149 stran