Jak být ženou

Obálka knihy budí dojem rozjuchané příručky či skrumáže zábavných historek o trapasech kamarádek, což umocňuje zařazení do regálů vedle nejnovějších počinů Haliny Pawlowské, Ireny Obermannové nebo „hospodyňského porníčka“ 50 odstínů šedi. Kniha Jak být ženou britské fejetonistky Caitlin Moranové však není ani uplakaným deníčkem, ani červenou knihovnou. Naopak – mohla by změnit k lepšímu život mnoha ženám. Tedy alespoň těm, které jsou schopny být trochu sebekritické a zároveň sebevědomé.

Nulová tolerance

Snad i člověk, jenž hluboce pochybuje o smyslu feminismu (tedy nejčastěji muž, který si nikdy nenazul podpatky, neoblékl tanga a neprodělal brazilskou depilaci, a tudíž nechápe, čemu všemu se průměrná většina západních žen podřizuje), musí uznat, že Caitlin Moranová umí skvěle psát. Bohatost, hloubka a jasnost myšlenek, brizance humoru a konečně i úroveň literárního stylu zaujme v každém z osmnácti esejů, v nichž postupně líčí svůj život a učení se tomu „být ženou“. Přičemž svádí boj o to, co po ní chce okolí a jaká chce být sama.

Sedmatřicetiletá sloupkařka britských The Times, kde píše o televizi, hudbě a celebritách, zažila vzestup od odstrkované, tlusté, brýlaté dívky z chudé rodiny, kde byla nejstarší z osmi dětí, přes moderátorku televizního hudebního pořadu až k moderní feministické ikoně, jakési pokračovatelce Germaine Greerové, jejíž kniha Eunuška pro ni byla v pubertě probuzením. Moranová spadá do páté vlny feminismu, jehož hlavním znakem je zůstat cool: „Chci nulovou toleranci pro všechny patriarchální sračky. V 21. století je ale skvělé, že nemusíme pořádat pochody, držet hladovku a vrhat se pod koně. Prostě se tomu všemu musíme jen zpříma podívat do očí a pak se tomu vysmát. Vypadáme sexy, když se smějeme.“ Smích totiž podle ní není jen úlevný, pomáhá také ženy a muže sbližovat a věci, které už byly zesměšněny, lze snadněji odmítnout. Feministka dnešní doby může působit potřeštěně, ale nemá být agresivní.

Feminismus je podle Moranové příliš zásadní věc, aby jej řešily jen akademičky, neboť slouží všem ženám i mužům, ačkoli si třeba myslí, že vše skončilo zavedením všeobecného volebního práva. Musí to být však přesvědčený feminismus, který se za sebe nestydí, zároveň ovšem nemá být ani fanatický. Nemá vytvářet jeden typ ženy, notabene ten, kterého se muži bojí. Moranová naopak nejvíc operuje s termínem „parta“: lidé by se k sobě na světě zkrátka měli chovat, jako by byli z jedné komunity, kde jeden druhého neomezuje. Což je jistě typický přístup pro dobře zajištěnou vdanou Londýňanku živící se prací v médiích, ale poněkud méně prakticky se jeví pro „zoufalé manželky“ nebo kariéristické svobodné třicátnice, jež se snaží působit sexy, aby mohly postupovat pracovně výše, případně ulovit dobře zajištěného partnera.

Moranová neřeší vznešené globální úkoly, ale každodenní věci, jež ztrpčují život a které si muži nedovedou představit. Nestanovuje žádná příručková pravidla, jak se má co správně dělat, mluví z vlastní zkušenosti a nabízí alternativy. Její definice sexismu je nakonec jednoduchá: „Pokud k tomuto nejsou běžně nuceni muži, ale ženy ano, je to sexismus.“ Její jedinečnost a přístupnost spočívá v tom, že umí vidět problémy v širší perspektivě a nekázat jednostranné pravdy. Základ společenského soužití (a tedy i politické korektnosti) vidí ve zdvořilosti, která není omezováním svobody. Což neznamená, že si v pojmenovávání věci bere servítky.

Místo pro vlastní zadek

Co tedy trápí dnešní ženy? Třeba první menstruace, kdy vám nikdo nic nevysvětlí, a jen nesmyslně utěšuje, že „to je v pohodě“. Jak vlastně říkat vagině v běžné konverzaci? Jak získat sexuální zkušenosti a nebýt přitom za couru, případně se vyhnout sexistickým narážkám? Co to znamená být a nebýt „tlustá“? Mají ženy doma uklízet samy, nebo si na to vzít pomocnici? Je to první sebezotročování a to druhé vykořisťování? Moranová se především snaží o to nevidět ženy vždy jen jako oběti a přiznává, že si spoustu problémů způsobují špatnou komunikací s muži, sebeobviňováním a žitím v nesplnitelných představách.

Klíčové je téma oblékání: Jak se dá důstojně žít s podprsenkou, která tlačí, a příliš malými kalhotkami, které se stále kamsi zařezávají? Z Moranové se stává v podstatě revolucionářka, když říká, že pohodlné jsou jenom nadstandardně velké kalhotky, a stejně jako si Virginia Woolfová vydobyla právo mít vlastní pokoj, musí si dnešní ženy vydobýt dost místa pro vlastní zadek.

Zásadním tématem se stává i holení intimních partií, masturbace a pornografie. Nepsané a bezmyšlenkovité vyžadování, aby si ženy depilovaly pohlaví a vypadaly jako malé holčičky, má podle autorky jediný smysl – aby v pornu byla dobře vidět penetrace. (Zde by se dalo namítnout, že vyholování má tradici třeba ve východních i jiných kulturách a slouží také jako symbol čistoty.) Moranová však nebojuje proti pornu jako takovému, ale proti pornografické monokultuře, kde mají skoro všechny ženy silikony, vyholená ohanbí, gelové nehty, nechají si mechanicky provádět anální sex a ejakulovat sperma na obličej. („Tohle je Tesco-mrd, zásun à la Microsoft, který rozmačká jakýkoli jiný sex na trhu.“) Cílem ovšem není porno zakazovat, jen odmítnout jeho průmyslové zmechanizování a rozšířit jeho pestrost, aby se zvýšila i představivost konzumentů. Jde o to předvést touhu. „Mám prachy. Jsem ochotná zaplatit, abych to mohla vidět,“ uzavírá kapitolu Moranová.

Aby zavládla harmonie

Kniha vyvádí ženy (a ostatně i muže) z mnoha iluzí ohledně zamilovanosti, svatby, těhotenství, porodů, mateřství a potratů – snaží se ukázat věci syrově a v jejich absurditě, nikoli skrze ideály. To všechno sice pořád balí do břitkých vtipů, komických přirovnání a vulgárních verbálních šrapnelů, ale bez toho, abychom nad problémy se smíchem mávli rukou. Na konci knihy má být čtenář(ka) zdravě naštvaná/naštvaný s touhou měnit sebe a tím i svět, aby konečně zavládla harmonie (podle přání autorky ženy nepřevezmou vládu nad světem, ale dostanou na jeho správě větší díl než dosud). Moranová nepřichází s radikálně novými koncepcemi, „jenom“ je předkládá natolik stravitelně a s takovým vtipem, že naštve snad jen lidi beze smyslu pro humor.

Zároveň v něčem chce zůstat romantičkou – hájí právo celebrit na to být dokonalými (byť třeba bláznivými) idoly. Nechce je vidět jako lidi, kteří také mají akné, celulitidu a nadváhu, ale jako zosobnění našich snů být jiní. Je to pochopitelné ve chvíli, kdy se sama stává mediální hvězdou.

Caitlin Moranová: Jak být ženou

Přeložila Petra Jelínková, Host, 
318 stran