Jak jsem ho znal

Za studentských let byl Jan Trefulka pro mě hrdinou dobové kauzy: dokázal napsat o schematické politické poezii Pavla Kohouta, že je špatná. K tomu bylo třeba něco víc než jenom dobrý vkus, tím spíše, že on už měl za sebou konflikt se stranickou mocí i zkušenost vnucené manuální obživy. Proto když v 60. letech působil v brněnském kulturním i politickém životě, vnímal jsem ho jako věrohodnou osobnost, ačkoli jeho členství v KSČ vytvářelo přece jen jistou distanci. Jeho prózy dávaly do něj nahlédnout jen částečně; nikdy nebyl autorem pěstujícím kult vlastního já. Jako vypravěč celkem souzníval s dnes již pozapomenutou „hemingwayovskou“ módou, která se u nás uplatňovala na počátku 60. let. Byl tedy bytostným realistou, dokázal ve svých prózách uplatňovat osobní zkušenosti ze světa lidí živících se manuální prací, ale kromě toho všeho se také do jeho próz promítalo jeho angažování ve veřejném myšlení. V prózách, které psal za normalizace, se ocitají rysy symbolického projevu reagujícího na analýzu totalitního režimu, kterou Jan Trefulka provozoval vlastně neustále. Výrazně se to projevuje třeba v jeho knize Velká stavba. Byl ale také soustavným a velmi poctivým literárním kritikem, průvodcem mladých autorů poezie.