0:00
0:00
Kultura25. 11. 20126 minut

Můj z nejlepších možných životů

Eugen Brikcius

62 R48 2012
Autor: Respekt
62 R48 2012 Autor: Respekt

Některé lidi jako by už jejich jméno předurčovalo k pozoruhodnosti či excentričnosti. Úvahou nad svým „spanilým“ jménem začíná i básník, filozof a performer Eugen Brikcius své volně pojaté memoáry Můj nejlepší z možných životů. Eugen – blahorodý, urozený. Za rodovým příjmením pak Brikcius s chutí jde až do středověku, ke kratochvilnému mnichu Brikciovi a posléze ke zvonaři Brikcímu z Cimperka, jehož zvony „občas zněly v mých snech“. Autor má rád zvláštní, ne-li rovnou bizarní či provokativní spojitosti, nečekané odbočky a úkroky stranou. Brikcius je radostný snivec, jehož nejvlastnějším uměním je mystifikace a jeho memoár se neustále vznáší na vlně lehkonohé potměšilosti.

↓ INZERCE

V této rovině si autor opravdu umí se čtenářem i skutečností pohrát. Nemíní ovšem obecenstvo obluzovat efektními báchorkami. Spíše ho zajímá sám živel mystifikace, prostor, kde absurdní a logické, výlučné a běžné si vyměňují role. Přičemž nejvíce ho přitahuje forma nejzazší – totiž mystifikace pravdou. Leckteré Brikciovy „strhující epizody“, o jejichž reálnosti není pochyb, zároveň vyznívají docela fantasticky, nastavují svoji kouzelně matoucí tvář. Život se mění v podvratné snění: „Co se zdá, není jen sen.“

Básnická latina

Kniha nepůsobí ani trochu jako konvenční, systematické paměti, přesto se i Brikcius zhruba drží linearity svého životaběhu. Začíná dětstvím a Rajskou zahradou – tedy žižkovským územím toho jména, kde jeho dědeček správcoval. Již třetí kapitola nás pak uvede do „rajské zahrady“ svobodomyslných let šedesátých, jež byla pro Brikcia určující. V této éře autor proslul několika happeningy, jež se zrodily z ducha doby, zároveň ale dobu i svérázně definovaly, otevíraly ji svobodě, bohémské utopii, mysteriu věčné nadsázky. Příznačně se jeden z happeningů věnoval hledání rajských střešních zahrad: „Choďte po ulicích se zdviženou hlavou a hledejte stromy přečnívající okraje střech…“

Memoár je pro knihu jen přibližné označení. Text je protkán Brikciovými originálními básněmi, zpravidla v návaznosti na nějakou vzpomínku. Autorovou specialitou jsou latinské verše, v „obávané“ češtině zase básník mistrně ovládá hebce ironické rýmy, nad nimiž blaženě žasneme: „prej to / Herakleitos; posvícení / osvícení“. Brikcius má zalíbení v exkurzech nejrůznějšího druhu, historických, uměnovědných, filozofických. Nebrání se zabíhavosti a přeskakování z minulosti do nedávného současna. Život mu plyne jako sled disputací, významuplných setkání, bohatýrských tahů, legendárních výroků pronesených v pravou chvíli. Autor v knize vystupuje jako něžný chvástal, blahosklonný dandy, nezdolný rétor, povznesený suverén, jehož na světě nic nezaskočí. Tok příhod snadno střídá poloha až traktátovitá, burleskní proslov či „fejeton“, autor sveřepě prolíná vysoké s nízkým, filozofii s fotbalem, akademickou strojenost s nevinným čtveráctvím: „S pomocí latinských básní se dají úspěšně balit holky.“

Brikcius není kdovíjaký vypravěč, často se nechá unést až moc duchaplným stylem, konstruováním složitých spojitostí nebo přešlechtěným humorem. Jeho nejvlastnější doménou jsou sentence a výroky. Zběžně načrtnutou situaci zhusta korunuje nezapomenutelná, legendární replika, jemně odkazující k hlouběji skryté podstatě skutečnosti. Výroky mají svůj vytříbený humor a odkrývají svět jako elegantní, dravě i hořce úsměvnou hádanku. Na noc, strávenou v cele předběžného zadržení, připadne změna času ze zimního na letní; básník Petr Kabeš se rezolutně dožaduje nezkráceného spánku. Na to bachař: „Na podzim tě to necháme dospat…“ V jediné větě zazní chandra a úzkost doby, ale i nezdolnost všedně syrové životní poezie, nad dobou vítězící. Pro podobné věty má Brikcius neomylný šestý smysl.

Z veselého ghetta do exilu

Až do svého odchodu do rakouského exilu roku 1980 Brikcius žil životem „veselého ghetta“ umělců a intelektuálů, jež režim odsunul na okraj. Beze zmínky v memoárech nezůstane Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, již Brikcius spolu se sochařem Karlem Neprašem a malířem Janem Steklíkem zakládal. Jindy stačilo ve staré sokolské písni místo „vyžeňte Prusy“ zapět „vyžeňte Rusy“ a hospodská zábava skončila rokem kriminálu. S Brikciem, Jiřím Daníčkem a Jaroslavem Kořánem to tehdy odnesl i Ivan Jirous, jemuž právě Brikcius vymyslel přízvisko Magor.

Škoda že Brikcius není důkladnější literární portrétista. Zajímavými figurami se jeho memoár jen hemží. Autora však evokace atmosféry, vystižení postav či situací moc nezajímá, ale chce hned vše anekdoticky vyhrotit, transponovat do ostrovtipné promluvy, podložit duchaplným podtextem. S hlubším postižením lidí kolem sebe se nezdržuje. O jeho první ženě Duně se kromě jejího jména už moc nedozvíme. Zato dandyovská epizoda hledání pugétu svatebních růží uprostřed londýnské vánice je vylíčena se vší brilancí a péčí.

Nedostatek plastičnosti zvlášť vynikne v kapitole věnované exilu. Jakmile spisovatel opustí známé milieu normalizační Prahy, vyprávění se stane natolik pitoreskním, že se nám začne vzdalovat. Kuriózní historky z londýnské univerzity v nás s ničím nerezonují, autor se nesnaží jejich smysl a atmosféru vskutku zpřítomnit, ale soustředí se na duchaplné perlení.

Zkrátka přijde i samotný fakt exilu. Brikcius se nezmíní o tom, čím pro něj nová zkušenost byla, ale dál jakoby nic pokračuje v pikareskním sledu příhod. Jistě se v tom zračí i sebestylizace granda, jenž proplouvá světem prost malicherných pocitů a hnutí. Cítíme však také, že memoárista s námi sdílí sám sebe jen do jisté hranice, za niž nás už nepustí. Zkrátka se nechce příliš niterně angažovat.

V čase grandiózních remaků

Po návratu z exilu se Brikcius mimo jiné věnoval grandiózním remakům svých dávných happeningů. Jde o zajímavý posun: od křehké desperátské poezie akcí let šedesátých po soudobé opulentní, mediálně skvěle „ošetřené“ podniky charakteru spíše společenského než ryze uměleckého. I zde však autor zůstává skoupý na osobnější reflexi, co pro něj podobné proměny znamenají.

Nakonec je to škoda. Brikcius vládne slovem, má humor, eleganci, razanci. A má nač vzpomínat. Kdyby trochu ubral na rokokovém perlení a nechal se do vlastních vzpomínek více vtáhnout, mohly tu být gruntovnější paměti. Brikcius si však hraje se životem a limity psaní po libosti – ad libitum. Nad epilogem knihy, jenž je spíše rozvernou ódou na jazyk a poezii, váháme: šlo vůbec o memoár? Čtenář váhá, autor je však evidentně spokojen.

Autor je básník a hudebník.

Eugen Brikcius: Můj z nejlepších možných životů
Pulchra, 240 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].