Za Amazonii!

Do příšeří naší hostelové kobky se čím dál nemilosrdněji vpíjí známá směs troubení a štěkotu. Vstávat se nám moc nechce, po výletech v Andách nohy bolí přece jen víc než doma. Za chvíli se však už šineme ulicemi vstříc oblíbenému snídaňovému stánkaři. Bábovka s kaší z quinoy, k tomu čerstvě vymačkané pomeranče. Mňam.

Nedočkavě se proplétáme k prezidentskému paláci. Stany i policejní zátarasy nacházíme na stejném místě jako před týdnem. Zato přibylo darovaného proviantu, odpadků a zdá se, že i únavy v očích demonstrantů.

Jsou jich tu celé rodiny. Vystoupali tisíce metrů z Amazonské nížiny, protože se jim znelíbilo, že se vláda prezidenta Eva Moralese rozhodla protnout kmenová území dálnicí, aniž by se jich na cokoli ptala. Mají za sebou dva měsíce pochodu v sandálech z pneumatik a s dětmi v barevných šátcích na zádech. Tábor si rozbili před štíty těžkooděnců přímo na jedné z ulic. Jak dlouho tu budou? „Dokud nezačnou respektovat naše práva!“

Podle demonstrujících bude silnice osudnou nejen pro stále ještě poměrně nedotčený kout přírody, ale i pro jejich kulturu. K nim domů přitáhne těžaře, kokové velkostatkáře a dealery. Jak tu bývá zvykem, svůj nesouhlas proto přišli sdělit rovnou svým politickým představitelům. Vlastně to docela zní jako demokracie.

Posedávající před stany nás rádi vidí, cizinců se tu ukáže jen pár. Téměř bez výjimek posmrkávají, na mrazivé lapazské noci se jim zvyká těžko. Jeden ze snědých vesničanů se k nám přitáčí: „Co je to za socialismus, když prezident nechce mluvit se svými lidmi?“ Opodál si na provizorní nástěnce čteme o pochodu. To si nemůžeme nechat ujít. Ve tři.

Odpoledne to v ležení bzučí. Jsme docela nervózní. Za bubnování a cvrlikání píšťal vyrážíme. Vlajky, nápisy, podomácku vyrobená pyrotechnika. Zvyklí na tuzemské manévry marně vyhlížíme dramatickou kulisu antonů. Zástupy policistů se neobjeví, ani když celý štrúdl zablokuje hlavní tah městem. Nikoho to ostatně až tak nevzrušuje, demonstruje se tu prakticky obden a dopravní tepna je logicky oblíbeným cílem.

Cestou se přidávají studenti a všemožní pracující. Organizované spolky s transparenty v čele vypadají jako zahájení olympiády. Ohlížíme se. Z původních dvou tří stovek je nás už minimálně desetkrát tolik. Lidé kolem většinou projevují sympatie, i když kvůli nám uvízli v zácpě. Solidarita se prostě v Jižní Americe nosí.

Obohacený dav se stáčí zpět k sídlu prezidenta. „Pochod je ve městě. Evo, kde jsi ty?“ Ozývají se i posměšky na adresu leckdy spoře vybavených policistů, kteří stávkovali jen pár týdnů předtím.

Před jedním ze zátarasů leží hromada suti. Ani pořádně nezaregistrujeme, z čeho se zrodila taková mela. Kamení najednou lítá na obě strany. Za chvíli policejní auto spustí ledovou sprchu a do nosu i očí nás poprvé v životě zaštípá slzný plyn. Honem se schováváme v kostele, kde už se zapalují papíry a pokuřuje se. Prý to pomáhá. Paní se zavinovačkou se nervózně shání po vodě. Všem nám rázem zatrne, nedávno totiž po zásahu slzákem zemřelo malé dítě. Kašleme.

Po půlhodině konečně vycházíme vstříc postapokalyptické scenerii a couráme se na náměstí. Kolem provizorního pódia je hlava na hlavě. Volá se po generální stávce, prezidentovi se nadává do pravičáků a kapitalistů. Hodně se mluví o globálních korporacích, kolonialismu a drogových kartelech, méně už o přírodě.

Cítíme, že tahle část už se nás týká méně, a tak se odebíráme zpět do hostelu. Teleportujeme se rázem do světa, kde se řeší zejména to, kdo už co projel a kolik stojí „tour“ do džungle. Docela to dokresluje naše poněkud schizofrenní dojmy turistů-aktivistů. Nicméně usínáme hlavně s pocitem vděčnosti, že jsme dostali šanci postavit se za něco, v čem vidíme smysl. Přitom si pohráváme s myšlenkou: Co by asi tak vybudilo k podobné aktivitě nás v Česku?

Anežka a Vojtěch Pelikánovi,

sociální antropoložka a redaktor
environmentálního časopisu Sedmá generace