Mě už to nebaví

Skoro to vypadá na happy end, příběh s dobrým koncem, jaký česká politika jen tak nezažije, a tím pádem ho potřebuje jako sůl. Takže můžeme být spokojeni?

Řeč je o Petru Pithartovi a jeho dobrovolném, dlouho naplánovaném odchodu z vysoké politiky. Odchodu s „dobrým pocitem“, jak sám říká. Odchodu, který poopravuje pověst profese, z níž se odchází jen po prohře, kvůli ostrým loktům kolegů nebo zásahu orgánů činných v trestním řízení. Druhá teze platí, s tou první (o dobrém pocitu) je to komplikovanější.

Pithartovi se dostalo minulý týden oprávněné pozornosti. Byl přední postavou protikomunistického disentu, dělal revoluci a z pozice českého premiéra byl jednou z vůdčích figur nové politické reprezentace. Nemáme žádný důkaz, že by se ve své politice nějak zásadně mýlil v tom smyslu, že by prosazoval škodlivosti nebo nesmysly. Byl to, čemu se říká klidný realista, který se neobklopoval dogmatiky. Pokud by dostal víc času, mohl předložit možná i zajímavou alternativu ke Klausově kuponové privatizaci, míní mnozí s poukazem na úspěšnou privatizaci Škody.

Jenže nejde o mýtus? Další Pithartovy kroky ukazují, že spíš nebyl politikem, který byl schopen se o něco takového, jako je transformace, poprat, a všechny zajímavé plány jsou nám tedy k ničemu. Klíč k pochopení kariéry Petra Pitharta přichází totiž právě ve chvíli jeho střetů s Václavem Klausem.

Jistě, armády jiných by to neustály, to ale nemůže být argument do téhle debaty. Dnes už víme, že Klaus je ústřední zdroj problémů české politiky, nikoli jejich řešení. Od jeho prohry ve volbách v roce 1996 Česko nemělo stabilní většinovou vládu, která by vydržela čtyři roky. A zásadní vliv na to měl právě Klaus. Klaus stojí za bezútěšnou pozicí Česka na mezinárodní scéně, útoky na demokratické instituce (Nejvyšší soud, Ústavní soud), pošlapáváním pravidel atd.

Pithart se tak vlivem osudu a hlavně svých počátečních ambicí dostal svým způsobem do pozice Edvarda Beneše. Také se ocitl před velkou politickou výzvou, které se měl postavit, čelit jí. Místo věčného hledání pravdy měl jako politik chtít tuhle pravdu mít, tak jako ji chtěl a pořád chce mít Klaus. Pithart se však jako polický vůdce, agitátor cítil trapně, neměl chuť nabízet jednoduché (myšleno srozumitelné) recepty, když přece svět je pro něj jako intelektuála tak komplikovaný. Stručně řečeno: ve své roli jednoho z klíčových Klausových rivalů naprosto pohořel.

Teď jde ale ještě dál. Když nám minulý týden v rozhovoru pro MF DNES říká, že Klause prokoukl už v roce 1990 a teď, kdy jsou „všichni hrr na Klause“, jeho „už to nebaví“, přichází po politickém selhání i selhání intelektuální. Pithartovým „nebaví“ totiž problém, který by měl pomoci analyzovat (když už ne řešit), pro nás ostatní nemizí.