Mucha byl můj vzor

Když se britský novinář žijící v Americe vydal po stopách vzpomínek na dětství strávené v padesátých letech v Praze, netušil, co z toho vzejde. V pražských archivech a díky rozhovorům s pamětníky nakonec objevil spletitý špionážní příběh, v němž jednu z hlavních rolí hrál spisovatel, novinář a bonviván Jiří Mucha, syn slavného malíře a spolupracovník StB. Drama, kde se protnuly malé dějiny jedné rodiny a velké dějiny studené války, popsal v knize, která právě vyšla česky.

Jaké to je, zjistit, že vaše rodina prožila příběh jak z románu Fredericka Forsytha?

Fascinující. Mám moc rád jiného autora špionážních románů Johna le Carrého, a on byl jednou z mých inspirací. Ale na počátku jsem nevěděl, jestli kniha vůbec vznikne. Původně jsem plánoval novinový článek. Případně paměti, podle toho, co objevím.

Co vás zprvu hnalo, snaha poodhalit rodinnou historii?

Mělo to pro mě dvě části. Ta část příběhu, která přesahuje moji rodinu a zasahuje do světa špionáže, byla nesmírně vzrušující pro mě jako pro novináře a měl jsem ohromnou chuť ji prozkoumat. Tak třeba vypátrat Kamila Pixu, poválečného spoluzakladatele Státní bezpečnosti, a přesvědčit ho, aby se mnou mluvil, považuji za velký novinářský úspěch.

Druhá část příběhu je osobní. Měl jsem potřebu zjistit, co se stalo mojí sestře Kate, ale vlastně celé rodině, protože mnoho let po odchodu z Prahy jsme byli všichni velmi nešťastní. Což v rodinách, kde někdo onemocní mentální anorexií, jako se to stalo mé sestře, bývá. Jako děti jsme si byli velmi blízcí, bezmála jako dvojčata, a vidět ji tak trpět bylo strašné. A i když jsem měl už vlastní život, nesl jsem si to pořád s sebou… Její smrt před dvanácti lety pak byla velmi osvobozující. Takže mé pátrání bylo jako část jakési terapie.

Jen pro vás, nebo pro celou rodinu?

Hlavně pro mě. Matka je stále naživu a kniha se jí líbit nebude. Otce moje práce hodně zajímala, podporoval mě a poskytoval mi dodatečné informace. Zajímalo ho to, Katin osud bral jako svoje selhání, měli ji z nás dětí (mám ještě mladšího bratra) nejradši. Bohužel před pěti lety zemřel a už si nepřečte výsledek.

V knize zmiňujete, jak jste si uvědomoval, že jste na druhé straně železné opony. To jste skutečně vnímal? Bylo vám sedm.

Vnímal, protože jsem poslouchal rozhovory rodičů. Oni, a obzvláště matka, nebyli moc diskrétní, mluvili před námi otevřeně. Vybavuji si, jak jsme hledali dům a matka se s otcem bavila o tom, kam tam asi StB nasadí svého člověka a co všechno bude dělat. Bavili se o tatraplánech, které se mi jako klukovi strašně líbily, o tom, co se v nich děje. Jezdila v nich tajná policie, moje fantazie pracovala naplno. Také jsem měl dětské knížky a komiksy o válce, která pár let předtím skončila; vystupovali v nich nacisté v holínkách, se samopaly a s vlčáky. A když jsme překračovali hranice do Československa, byli tam vojáci v holínkách se samopaly a vlčáky. A k tomu ta téměř hmatatelná atmosféra strachu, napětí. Když jsme se jednou s místními kluky dostali na policejní stanici, byl jsem strachy bez sebe, ale byli tam normální policajti. Teď mě napadá, že ani nevím, jak jsme se spolu tehdy domlouvali, protože česky jsem nikdy neuměl víc než pár slov.

Jak se váš život tady lišil od života doma v Anglii?

My jsme před příchodem do Prahy pobývali v Británii jen krátce. Do tří let jsem s rodiči žil v Aténách, od tří do šesti v Terstu. Pro nás to vlastně bylo v Anglii divné, protože jsme nikdy nebyli součástí tamní komunity. A jde to hlouběji do rodinné historie: můj dědeček žil dlouhá léta v Indii, matčina rodina zase dlouho v Číně. Byli jsme součástí diplomatické komunity a děti diplomatů jsou, jako děti vojáků, zvyklé na neustálé přesuny z místa na místo. V osmi letech se mi ovšem zásadně změnil život, protože mě rodiče poslali do internátní školy.

Komunisté vás nastěhovali do vily na Barrandově, v přízemí domu bydlel jejich konfident. Copak to rodiče nemohli odmítnout, nemohla jim ambasáda najít jiné bydlení?

Nebylo možné si vybírat. Rodiče si nicméně moc dobře uvědomovali, o co jde. Ten člověk bydlel v přízemí našeho domu s rodinou a pěstoval králíky. Nevím, co přesně dělal, jak nás sledoval, ale jeho děti k nám byly velmi nepřátelské. Jednou jsem vzadu za domem stavěl hrad z písku, pokoušel jsem se postavit Pražský hrad. Přišel jeden z jeho synů, něco mi česky řekl a hrad rozdupal. Měli jsme také paní, která pomáhala s organizováním večírků, jež rodiče pořádali dvakrát třikrát týdně, u ní jsme si nebyli jistí, ale nepředpokládám, že by k nám pustili někoho neprověřeného.