Cokoli. Jen ne obchoďák

Občané Plzně se postavili proti výstavbě dalšího obchoďáku v centru města a jejich radnice na to zareagovala podle zdejšího obyčeje: zamítla výzvu k uspořádání místního referenda a plebiscit tak nebude. Doporučení politiků, aby se voliči vrátili na gauč a byli zticha, ale tentokrát nevyšlo. Na konci minulého týdne odešla na soud žaloba obyvatel na postup radnice a příběh pokračuje.

Aktivista profesionál

Že se tady něco děje, je jasné prakticky ihned i přespolnímu. Plátno na drátěném plotě podél obřího staveniště v nitru západočeské metropole je počmárané nápisy „Nechceme žádný další obchoďák“ a „Občané Plzně vás nenávidí“, případně jen „Politické lži!“. Vzkazy jsou adresované jak firmě Amádeus, jež tu chce postavit nové nákupní centrum, tak zdejším zastupitelům, kteří to schvalují. „Plátno se už několikrát měnilo, ale vždycky tam ty nápisy hned zase někdo nastříká,“ říká Plzeňan Martin Marek před staveništěm. „Ale já to nejsem!“ dodává se smíchem.

Důvodů pro to podezřívat právě jeho by přitom bylo dost. Třicetiletý provozovatel webových stránek je nejen mluvčím skupiny těch, kdo vedou boj proti obchoďáku, ale i bývalým studentem plzeňských práv, jenž veřejně pro­mluvil o podvodech s tituly na fakultě, účastníkem loňské blokády Šumavy a organizátorem protestu proti záměru řetězce Lidl vykácet lípy před svými prodejnami. „Jsem profesionální akti­vista,“ přitakává na to s lehkou nadsázkou. Pro plzeňský příběh to ovšem bylo docela podstatné.

Tažení proti stavbě začalo před necelými třemi lety. Společnost Amádeus tehdy sdělila, že známý plzeňský kulturák z osmdesátých let zbourá a na jeho místě postaví dosud největší nákupní zónu ve městě. V těsné blízkosti zamýšlené stavby už tehdy stálo rozlehlé Tesco, nedaleko dodnes prázdnými výlohami zející obchodní dům Plaza a Plzeň měla celkově nejvíc metrů čtverečních hypermarketů na hlavu v republice. Za Markem, pro Plzeňany už „tím aktivistou“, přišel místní architekt Filip Kastl a stěžoval si, že tu vyroste další monstrózní krabice, a hlavně že rozhodnutí proběhlo bez účasti veřejnosti a bez architektonické soutěže. „Poslouchal jsem Filipa a zatímco nadával, navrhl jsem petici, v níž bychom požadovali vypsání soutěže,“ vypráví Marek, který už jednu petici – proti skokovému zdražení jízdenek MHD v Plzni – kdysi spoluorganizoval.

Bylo jaro volebního roku 2010, po kraji se rozneslo, že mezi tvářemi petice, již postupně podepsaly dva tisíce lidí, jsou i členové místních zelených a pirátské strany a zastupitelé ze strachu z možné konkurence raději reagovali vstřícně. Radnice schválila, že soutěž vypíše. „Považovali jsme to tehdy za víceméně dosažení našeho cíle,“ vzpomíná Marek.

Pak se ale vedení města vyměnilo a nový tým soutěž zrušil. Zastupitelé tvrdili, že pozemky pod stavbou nepatří městu a proti investorovi nic nezmůžou. Jenže to nebyla pravda. Amádeus tehdy pozemky teprve skupoval a neměl ještě územní povolení. Marek proto přesvědčil přátele z petiční akce, že to nenechají být. Založili sdružení Plzeňané, aby měli tvář, a na jeho povel začali postupovat precizně podle možností nabízených zákonem, které si všímavý mladík osvojil během předešlých občanských revolt.

První možností bylo vynutit si projednání změny územního plánu na radnici. „Profesionál“ Marek věděl, že k tomu stačí zhruba 700 podpisů, což sehnali rychle a bod se na zastupitelstvo dostal. Zástupci vládnoucí koalice ODS a ČSSD však změnu odmítli. Argumenty tehdy padaly stejné jako při zrušení soutěže – jsme vůči firmě bezmocní.

Následující možnost: plebiscit. „Strašně se mi do něj nechtělo,“ přiznává Marek. Na rozdíl od petice totiž musí re­ferendum podepsat alespoň deset procent právoplatných voličů s trvalým bydlištěm v obci, což je v případě Plzně nejméně 13 300 lidí. Jenže byl zrovna čas zmíněné šumavské blokády, na níž se Marek potkal se zkušeným aktivistou a zběhlým právníkem Janem Rovenským a ten ho umluvil, ať plebiscit zkusí. „Leželi jsme tam na Šumavě na zemi, dívali se do korun stromů a probírali právně nenapadnutelné referendové otázky,“ vzpomíná dnes. Odjel rozhodnut, že za pokus to stojí.

Kdo to zaplatí

Sběr podpisů pod referendum začal loni na podzim. Iniciátoři měli výhodu, že z petiční akce jim zůstala databáze s e-maily na téměř šest tisíc lidí. Do začátku letošního srpna, kdy museli odevzdat na radnici podpisové archy, aby se referendum stihlo uspořádat spolu s krajskými volbami, sesbírali pohodlných 14 700 podpisů.

„Plzeň nemá žádnou živou občanskou společnost. Nejsou tady Nesehnutí, není tady Žít Brno, nemáme žádného Matěje Hollana,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletý kulturní antropolog Petr Vaněk, jedna z tváří referendové akce. „Jenže zdejší zastupitelé tak dlouho ignorovali názor nás, kteří tu bydlíme, až se lidé naštvali. Já sám jsem takhle, obrazně řečeno, vstal ze židle,“ dodává mladý muž, mimo jiné místostarosta českých skautů. Říká, že není zrovna zapřisáhlým zastáncem přímé demokracie a referendum považuje za záchrannou brzdu. „Musel jsem za ni ale zatáhnout, protože politici naprosto rezignovali na péči o veřejný prostor ve městě.“

V jedné chvíli mělo referendum namále. Radnice vzala boj vážně a vyškrtala několik tisíc podpisů na odevzdaných arších, často se sporným odůvodněním – třeba že byl podpis nečitelný. Počet signatářů tím klesl pod nutnou hranici a na dosbírání podpisů zbýval týden.

V té chvíli se však naplno odhalila frustrace místních z postupu politiků. „Bylo to neuvěřitelné,“ líčí Petr Vaněk a pokračuje, „léto, prázdniny, přesto lidé stáli fronty před podpisovými archy a mně a Martinovi pořád zvonil telefon, kde se dá ještě podepsat. Nakonec jsme dodali dvojnásobek nutných podpisů a celkově skoro 20 tisíc.“

Prestože podpora pro referendum byla doma a návrh úředníci po právní stránce uznali za vyhovující, zastupitelstvo plebis­cit nevyhlásilo. Drtivá většina zástupců ODS a ČSSD byla onen den v druhé polovině září proti nebo se zdržela hlasování. Během jednání padaly obavy z odvety mocné firmy Amádeus, pokud by její plán na obchoďák pomohli politici překazit. „Jsem rád, že jsou Plzeňané aktivní, ale musí znát rizika, která s sebou referendum nese,“ říká primátor Plzně Martin Baxa (ODS) uprostřed své kanceláře. „Pokud se změní územní plán, bude to město na základě mých jednání s vlastníky pozemků stát nejméně pět miliard korun,“ upřesnil to v médiích Baxův náměstek a šéf plzeňské buňky ČSSD Martin Zrzavecký.

Zmíněnou sumu považují iniciátoři plebiscitu za nepodloženou. I primátor Baxa mluví řádově o jiném čísle – nejčastěji o 263 milionech jakožto odhadní ceně za případný odkup pozemků radnicí. Povolení ke stavbě obchodního centra, jež by mu otevřelo nárok na odškodnění za zmařenou investici, Amádeus stále nemá. Plzní proto běží šeptanda, že firma mohla slíbit koaličním stranám na radnici „malou domů“ za přiklepnutí stavby a Zrzaveckým zmíněná cifra má vystrašit stoupence referenda.

Marek a spol. však tohle neřeší. Čekají na verdikt Krajského soudu v Plzni – jde o první tuzemský pokus vymoci si re­ferendum navzdory politikům soudní cestou –, a pokud jim ten dá za pravdu, Plzeňané budou zřejmě s volbou hlavy státu hlasovat i o zákazu nového obchoďáku ve svém městě. Když soud prohrají a referendum se neuskuteční, hodlají se zástupci Plzeňanů účastnit případného stavebního řízení s firmou Amádeus a tak dlouho využívat tuto a další možnosti, až na místě bývalého kulturáku vyroste třeba nový kulturák s tanečním sálem a kluby pro místní kapely. Nebo divadlo. Kino. Nebo třeba park. Jak říkají místní: Cokoli, jen ne obchoďák.