Přežít svůj příběh
Božena Němcová nevědomky vytvořila archetyp českého umělce
Krásná paní Božena Němcová. První opravdová česká spisovatelka. Žena, která sbírala pohádky, milence a facky od manžela. Možná se narodila kněžně. Položila Karlu Havlíčkovi na hrob trnovou korunu. Zemřela přesně před 150 lety v bídě a mladá, usoužená žalem ze smrti svého syna. Psala knihy a nepsala je německy, jak bylo tehdy zvykem. Zasloužila se bojovně o to, abychom dnes měli vlastní národní literaturu.
Výše zmíněné obrazy nám automaticky naskakují v podvědomí při vyslovení jména Božena Němcová. Nenaskakují nám ale obrazy z autorčiných knih, nýbrž obrazy z autorčina zajímavého a pohnutého života. Ve škole jsme všichni povinně četli alespoň úryvky z Babičky. Jenže pár stránek z Pohorské vesnice nebo V zámku a v podzámčí už přelouskal málokdo, a přesto že se všeobecně její knihy považují za důležité, kromě Babičky jsou málo čtené. Mnohdy jsou to sentimentální výlevy ženy, od níž se v buditelských kruzích očekávalo, že bude českou George Sandovou, a ona se snažila naplnit jakousi tehdejší společenskou poptávku. Není náhoda, že po Babičce je nejznámějším dílem spisovatelky její osobní korespondence.
Naše první skutečná romantická literární mučednice, nepochybně silná žena, která psala tak, že to Franzi Kafkovi připomínalo „hudbu slov“, se vdávala v sedmnácti za pána, kterého jí nemoudře vybrali rodiče. Povila svému muži, vzdělanému českému vlastenci, celníkovi a podle současných měřítek zřejmě i pachateli domácího násilí, tři syny a dceru. Při tom všem sbírala pohádky, diskutovala s intelektuály, četla Květy a Českou včelu, okouzlovala muže, zamilovávala se do nich, opouštěla a byla opouštěná, milovala krajinu, chodila po slovenských horách, psala knihy. Nejedna dnešní redaktorka ženských časopisů by se jí asi obligátně zeptala: Jak jste mohla skloubit vaši profesi s rodinným životem? Možná by odpověděla, že často žila na dluh, vařila z vody, prala a poklízela po jiných. Z vyčerpání a depresí pak zemřela předčasně a její literární dráze byl konec.
Když se ale na život a dílo Boženy Němcové podíváme očima dnešního vydavatele, zjistíme, že pozoruhodným způsobem zosobňovala nároky kladené i na nynější úspěšné spisovatele. Nejen její knihy, ale i její osobnost podněcovala čtenářův zájem. „Nevím ale, chtěla-li bych stejné živobytí ještě jednou prožít,“ napsala.
Nejšťastnější podle svých slov byla „v dívčím věku“, kdy ještě nemluvila česky a doma jí říkali Betty. Ve třinácti letech na studiích na zámku v Chvalkovicích si poprvé v mysli začala psát své knihy, vypisovala si básně a hltala Tisíc a jednu noc. Od té doby už ji neopustila „touha po něčem vyšším“. Šla za ní umanutě, po svém, a její životní příběh je sám o sobě strhujícím románem. A mýtus o spisovatelce tak přežil její dílo. Spíš než literární odkaz vytvořila archetyp českého umělce: chudého, trpícího, bojujícího s režimem za svou pravdu. Tenhle archetyp je po 150 letech pořád živý. Božena Němcová vytvořila mimo jiné představu, jak má opravdový český umělec žít. A ta nás oslovuje a dojímá víc než knihy samotné.
Autorka je spisovatelka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].