Po padesáté druhé

Začnu tajemně. Můj den začal již v pátek 6. ledna 2012 – telefonicky se dotazuji, jsem-li vítán, a odpoledne mi odpovídají, že budu očekáván. A dnes je pondělí 9. ledna 2012. V 5.30 mi zvoní budík. Začíná další z řady dnů, které jsou pro mě jiné než ostatní. Poprvé jsem vše zažil 29. června 1992 a dnes je to už podvaapadesáté.

Před sedmou jsem na místě v Praze. Přicházejí další „kolegové a kolegyně“, kteří stejně jako já absolvují „vstupní kontrolu“. Jako učitel matematiky si zapisuji její výsledky a přemýšlím, jak by se daly použít ve výuce. Kontrola dopadla dobře. Vstupuji do prostor, kde se TO celé odehrává. Vím, že tu budu asi hodinu, a tak si vozím starší čísla Respektu, která jinak nestíhám číst. Dnes i empétrojky s oblíbeným Dvořákem.

Už je čas na prozrazení tajemství? Jste se mnou v odběrové místnosti transfuzní stanice a jsem dárcem krevních destiček.

Už ani nevím, proč jsem s dárcovstvím krve začal. Možná mi přišlo, že v nabídce pomoci druhým to byla dobrá volba. Takzvanou plnou krev jsem daroval čtyřicetkrát. Po 10, 20 a 40 odběrech mi byla jako každému dárci předána plaketa prof. Janského – bronzová, stříbrná a zlatá.

Po 40. odběru jsem se rozhodl reagovat na výzvu a stal jsem se dárcem krevních destiček (podílejí se na srážení krve). Průběh se změnil v tom, že tzv. plnou krev je možné nějakou dobu skladovat a použít v případě potřeby, zatímco krevní destičky musejí být použity během několika dnů a jsou odebírány cíleně pro konkrétního příjemce. Proto se na odběr destiček „objednává“ podle potřeby pacientů. Samotný odběr trvá kolem hodiny a neprovádí se častěji než jednou za měsíc.

Začátek odběru krevních destiček je stejný. Registrace, důkladnější vyšetření lékařem, snídaně a před odběrem sklenka roztoku vápníku. Dnes mi společnost bude dělat zařízení Trima, což znamená vpich do žíly na jedné ruce. Přístroj si odebere trochu krve, oddělí z ní krevní destičky, ty si nechá a krev mi vrátí. Několik desítek cyklů (vida, to bych mohl příště spočítat!) a 400 miliard destiček je připravených pro použití (nebo jako dnes 600 miliard, pokud jich má dárce dost a je mu jich odebrána dvojitá dávka, což trvá o trochu déle). Destičky umí z krve oddělit i separátor – dárce je na přístroj napojen dvěma vpichy do dvou rukou. Z jedné ruky krev přitéká do přístroje, do druhé se vrací.

Během odběru sleduji práci sester, dárce, kteří přicházejí darovat plnou krev (jsme v jedné místnosti), čtu si a poslouchám hudbu. Někdy mě začne brnět ruka (tentokrát ne), občas „nechce“ krev téct a sestry řeší proč. Dnešní zajímavostí je to, že darovat krev přišla řádová sestra.

Většinou zůstane na ruce jen stopa po vpichu. Někdy se objeví i modřina. Nedávno se mi vytvořila podlitina přes polovinu předloktí. Byl to důsledek odběru, který byl trochu utrpením, protože krev nechtěla téct. Tentokrát vše proběhlo bez potíží. Po odběru mi sestra místo vpichu stáhne. Opatrně se zvedám z lehátka a odcházím z odběrové místnosti do přilehlého bufetu. Občerstvení (káva a sušenka), které dárci dostávají po odběru, je chvílí, během níž zaschne vpich a přejde případná slabost.

Je po deváté a vycházím vstříc velkoměstu. Teď mám na programu nějaké pochůzky. Přímo v nakladatelství jsem si vyzvedl zcela vyprodanou knihu, v oblíbené cukrárně jsem se chtěl sejít s jedním z mých bývalých studentů, ale má dnes zkoušku, a pro děti kupuji DVD s novou pohádkou. Kolem jedenácté jedu domů, abych stihl vyzvednout syna ze školky a zbytek dne je každodenní rutinou běžného rodiče.

Tak zas za měsíc.

Pavel miškovský, učitel