Smrt Múz

Jestliže tu a tam zazáří literární debut přibližně dvacetiletého autora, bývá to většinou dílo menšího rozsahu založené na subjektivní výpovědi, jež je následně chápána jako generační. O to podivuhodnějším počinem se zdá být kniha Smrt Múz, rozsáhlý historický román o romanopiscích a básnících, které většina vrstevníků debutantky zná sotva jménem.

Marie Michlová (23) psala svoji prvotinu od roku 2004 do roku 2012. Těžko lze odhadovat, jak vypadaly první verze textu tehdy sotva patnáctileté dívenky, jež se rozhodla beletristicky zpracovat životopisy svých oblíbených autorů skotského a anglického romantismu. Nicméně výsledek mnohaleté práce, během níž autorka začala studovat historii na filozofické fakultě a svůj život spojila s tématem i badatelsky, lze poměřovat bez jakýchkoli úliteb vyhrazených pro mladé a křehké začínající talenty.

Shnilé jablko pro Byrona

Přehlédneme-li témata objevující se v současné české próze, o historické náměty v nich není nouze. Ovšem prakticky vždy se návraty do minulých epoch omezí na 20. století, především pak na události související s druhou světovou válkou. Jen obtížně si lze však vybavit historický román z dob raného a vrcholného novověku či ještě dřívějších, který by přesahoval parametry svého žánru a přirozeně splynul s nejprestižnějším proudem literatury bez přívlastků. Smrt Múz nejenže s ním splývá, ale v mnohém ho i přesahuje.

Autorka, která nás vrací do doby romantismu a okruhu autorů a přátel Waltera Scotta, tak činí s podrobnou znalostí životopisných údajů historických postav vycházejících nejen ze studia historie, ale i z četby dobových textů včetně korespondence a deníků jednotlivých aktérů. Pasti faktografického suchopáru se Michlová vyhnula skvěle. Jednak si jako vypravěčka a strůjkyně dialogů (ač ty jsou údajně částečně autentické) věrohodně osvojila aforistickou konverzační vytříbenost svých postav, zadruhé dokázala vstřebat jistou melancholii doby narážející na limity rozumového poznání světa, na hledání inspirace v zasněném pohledu do divoké přírody a minulosti (což ostatně po dvou stoletích činí i ona sama). A pokud by přesto někteří čtenáři otáleli se vstupem do světa George Gordona Byrona, Jamese Hogga, Johna Gibsona Lockharta a mnohých dalších, autorka jim stvořila ideálního průvodce, tentokrát smyšleného spisovatele jménem John Smith, jehož ústy příběh vypráví.

Jeho vlastnosti jsou pro tuto funkci zasvětitele ideální – je průměrný, u poezie usíná, jako ostatně téměř u všeho, a hlavně – na počátku sám téměř nikoho z významných spisovatelů a básníků také nezná. Autorka navíc s jistou ironií využívá narativního modelu bildungsromanu, kdy základní dějová linka popisuje Smithovu životní pouť ospalého průměrného chlapce, jenž bezděčně zklamává naděje svého dědečka vychovatele, který ale nakonec dospěje ve velkého romanopisce a prostopášníka, člena elitní a svérázné družiny. Na počátku jeho úspěšné spisovatelské dráhy pak nestojí nic jiného, než že při vrcholné literární události hodí shnilé jablko do tváře tehdy ještě osobně neznámého Byrona.

Romantická meditace

I výše popsané kvality by stačily na označení knihy za povedený debut, historicky věrohodný, který drží pohromadě i svojí životopisně chronologickou strukturou vyprávění. Michlová ale dosahuje úrovně o řád vyšší, navíc s nebývalou lehkostí a odstupem a jemným vyzrálým humorem. Protože má Smrt Múz primární rovinu příběhu dobře zvládnutou, může si autorka dovolit text prohlubovat o literárně reflexivní meditace, aniž by text uvrhla do chaotické spirály nezávazných postmoderních hrátek. Michlová se vciťuje nejen do atmosféry doby a společnosti, ale ctí i míru autentického plánu textu, který zasahuje skutečné osoby a jejich příbuzné. Reálné postavy tak nejsou povrchně skandalizovány, naopak vyznívají psychologicky přesvědčivě.

Byron, Scott a další pro ni nejsou jen inspiračními položkami s lákavým životopisem. Na mnoha místech románu se ocitáme v meziprostoru reality a fikce, kde se element znalosti a tvořivosti vzájemně ctí. Autorka víceméně jasně naznačuje, kde nastupuje čistá fikce, aniž by to celek rozcupovalo. Do dialogu se tak například zapojují různou mírou reálné a smyšlené postavy. Od zhmotnělých románových hrdinů, které stvořil zcela fiktivní Smith, přes figury pouze volně inspirované nám neznámým dobovým předobrazem, až po reálné fragmenty dialogů skutečných osobností. Přílišný optimismus v rekonstruování historie autorka ironicky završí postavou překladatelky Smithova díla a znalkyně jeho života, jejíž znalosti Smith během krátkého dialogu odhalí jako značně fragmentární. Nemožnost proniknout zcela niterně k postavám, jež byly skutečné a navíc zemřely před téměř dvěma sty lety, pak autorka smiřuje ve scénách setkání živých s mrtvými v literárním ráji, kde postavy debatují nad tím, kdo by byl či nebyl nudnou postavou v románu.

Literární ráj, stejně jako Smrt Múz, neustálý kontakt se smrtí i narážení na dobovou morálku odpovídají romantickému poetickému mýtu. I ten nakonec kniha opouští, stejně jako jej opustily literární dějiny. Smith vracející se po letech do Londýna v něm nachází zcela jiné město, město plné chudoby, špíny, náboženské rigidity a rozběhnuté průmyslové revoluce. Není divu, že než zemře, stihne ještě potkat třeba Charlese Dickense a Émila Zolu.

Melancholický, sarkastický i šílený

Michlová dokáže kultivovaně, vtipně a zároveň věrohodně vzkřísit atmosféru doby, tíživé životní podmínky, prostředí umělecké komunity, literární provoz, to vše přirozeně dle potřeby vyprávění, nikoli aby pořizovala soupisku dobových reálií. Nutno ale podotknout, že skutečná díla hrdinů románu se ve Smrti Múz pouze míhají svými názvy a narážkami na ně. A možná čtenářská námitka by mohla vyvstat i z místy velmi překotného vývoje událostí. Ten ale odpovídá romantickému životnímu konceptu, existenciální tísni a citovému vznětu romantické duše, jež se neohlíží na společenské konvence. Michlové romantismus je tak nejen melancholický, sarkastický, ale také šílený a plný emočních výkyvů.

Během čtení tohoto propracovaného románu, který se vyplatí číst pozorně, abychom se nepřipravili o žádnou hříčku ani paradox, možná budeme v pokušení si myslet – vzhledem k věku a literárním zkušenostem autorky –, zda nejde opět o nějakou literární mystifikaci. Nemáme ale podezřelého, který by byl schopen vytvořit takto stylově čistý román, podmíněný pečlivým studiem faktů, hrát si s fikcí a přitom se vzdát prvoplánových čtenářských vábniček.

Autorka je učitelka a literární kritička.

Marie Michlová: Smrt Múz
Torst 2012, 516 stran