Rozvedených politiků přibývá, Čechům to ale nevadí. K rodinným nebo vztahovým karambolům našich politických reprezentantů jsme totiž tolerantní a vlastně se o ně ani nezajímáme. Tak zní obvyklé rčení odborníků na mezilidské vztahy a pohyby ve společnosti, pokud přijde na téma rozvody řeč, jako se to naposledy stalo u sociálnědemokratických hejtmanů Haška, Zimoly nebo ministra Kalouska.
Pomiňme teď otázku, proč tedy o rozvodech našich politických reprezentantů tak rádi píšou v bulváru. Jde spíše o to, že se dosud debata o soukromí veřejných činitelů v diskrétním Česku míjí podstatou.
Když přijde řeč na rozvody, obvykle se myslí morálka: Je, nebo není správné vyměnit „zastaralý“ model manželky za novější, jak to s neochvějností zkušeného žongléra předvedl Jiří Paroubek? A je, nebo není přijatelné, aby politik lhal vlastní rodině, jak se to obvykle při nevěře dělá? Nebude pak politik podvádět i voliče, když totéž dělal vlastní manželce? (O političkách a jejich manželech zatím v tomto směru nemáme reprezentativní zprávy.)
Zatímco Češi se nad těmito otázkami uklidňují, že přece v rodinných a vztahových propletencích uvízne kdekdo a nemá cenu nad tím varovně zvedat prst, a už vůbec o tom nevhodně řečnit, uniká jim podstatnější otázka, která více než s morálkou souvisí s poměrně chladným voličských kalkulem: Je možné svěřit správu státu do rukou někomu, kdo se topí ve vlastních neurovnaných vztazích?
Od časů Mirka Topolánka už zcela bezpečně víme, že to je nanejvýš riskantní. Je tedy třeba pokročit k otázce další: Máme a jsme vůbec schopni s tím něco dělat? A o co se vlastně má opírat důvěra v psychickou vyrovnanost politických reprezentantů, protože – jak známo – pouze nekrást nestačí?
O tom, proč je v tomto směru důležitý příběh Mirka Topolánka a jak si vedou jeho následovníci, si můžete přečíst na straně 17. Samozřejmě vedle přehršle dalších poutavých článků.
Radostné čtení vám přeje
MAREK ŠVEHLA
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
