Bohemian Rhapsodies

Někteří lidé mají podivuhodné osudy. Zatímco v normalizačním Československu pomalu kaž­­dý mladý člověk snil o tom vycestovat na Západ a nasát trochu volnosti a kulturní pestrosti, Kanaďan Paul Wilson (71), dnes uznávaný překladatel a žurnalista, šel opačným směrem. Student díla George Orwella chtěl na vlastní kůži poznat, jaký je život pod dohledem Velkého bratra. Jednoho dne koncem šedesátých let ho na ošuntělém nádraží ve Znojmě vyklopil autobus do noci a Wilson v Československu strávil následujících deset let. Za tu dobu se důvěrně sblížil s paradoxy a záludnostmi totalitního režimu, se svými dlouhými vlasy, dychtivostí a svobodou ducha snadno zapadl mezi divé anděly zdejšího undergroundu, dokonce se na pár let stal regulérním členem legendárních Plastic Peo­ple. S nimi snášel dobré i zlé až do svého vyhoštění v roce Charty 1977.

Dnes se Paul Wilson vrací do svého druhého domova knihou Bohemian Rhapsodies, obsáhlým souborem statí a esejů, vydaných v západních periodicích mezi lety 1978 a 2007 a tak či onak se týkajících české kultury, sametové revoluce, ale i autorovy profese a vášně – překládání. Knihu doplňuje rozhovor s autorem a řada fotografií.

Skoro-Čech a kdysi-Kanaďan

„Ty to, hochu, budeš mít těžký,“ tlumočí Wilson v předmluvě, co mu kdysi předpověděl známý v pražské hospodě. „Jseš skoro-Čech, ale Češi, jak je znám, tě nikdy nebudou brát za svého. A až se vrátíš do tý Kanady…“ Jenže Wilson dokázal svou zdánlivou vykořeněnost proměnit v cosi osudově pozitivního. Zatímco v Čechách ho postavení cizince vedlo k větší touze dostat se zdejším záhadám a skrytým krásám pod kůži, doma v Kanadě se pak stal vyhledávaným a tolik potřebným emisarem české kultury a zdejšího ne příliš přehledného dění. Zprvu na koleně vydával alba Plastiků, později přeložil stěžejní díla autorů jako Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Václav Havel. Mnoha statěmi a reportážemi, určenými západnímu publiku, se trpělivě vracel ke specifické české situaci, snáze uchopitelné někým, kdo zde strávil podstatnou část života. Zabýval se též přelomovým rokem 1989, vznikem křehké demokracie i rozpadem společného státu Čechů a Slováků.

Dvě kvality nesou Wilsonovu knihu: na jedné straně oddanost českému skoro-domovu, zanícený zájem o českou kulturu a převratné dění posledních desetiletí. Na druhé straně ale i pohled cizince, vychovaného a vzdělaného v jiném světě. Anglosaský žurnalista zkrátka disponuje jinými mechanismy nazírání a pojmenovávání věcí, je zvyklý o nich referovat racionálněji, přikládat k nim pevnější pojmovou mřížku. Snadno třeba nahlédne fraškovitost volební kampaně, kdy přehnaná snaha zákonodárců o „férovost“ nakonec vyhnala z veřejné arény veškerou smysluplnou předvolební debatu. Jindy si všimne tragického nedostatku politického konsenzu, jenž spolu s nešťastným poměrným volebním systémem brzdí růst velkých politických stran; fakta jasná a čirá, s nimiž se však naše politická scéna potýká dodnes.

Ještě jedna věc Wilsona sbližuje s českým milieu. Totiž vnímavost k jazyku a vášeň pro něj. „Jako skoro-Čech jsem si osvojil tu zdejší hlubokou víru v moc slov. (…) Je to víra (…), že slova obsahují nejenom lingvistické významy, které se dají různě kroutit a zneužívat, ale že také jakýmsi tajemným způsobem obsahují lidské zkušenosti, které není možno popřít.“ Wilson, poučen a nasměrován Orwellem, je ve zvýšené míře vnímavý k totalitní rétorice jako k živné půdě pro komunistický „double-think“, ale také je s to postřehnout prostou ladnost pozdních Seifertových veršů, jejichž narychlo kvůli Nobelově ceně spíchnuté anglické překlady názorně kritizuje.

Překladatelova dobrodružství

Wilson je nejsilnější tam, kde čerpá z bezprostřední zkušenosti, umožní nám, abychom vklouzli do jeho kůže cizince, jenž je ale hnutím osudu též spolupodílníkem toho, co žijeme. Když se v jednom eseji přizná, že mu do očí vhrkly slzy, když zpovzdálí pozoroval, jak jeho česká žena spolu s maminkou šly k urnám prvních svobodných polistopadových voleb, je v tom ryzí patos chvíle, která je zde přesně vážena ve své „obyčejnosti“ i „mimořádnosti“.

Podstatná část Bohemian Rhapsodies je věnována Václavu Havlovi a polistopadovému vývoji. Má to svou logiku. Wilson zkrátka též plnil povinnosti novináře, referujícího o převratném dění za čerstvě zhroucenou železnou oponou. Jeho postřehy nemusí být dvakrát objevné, přesto je-li něco vysloveno zpříma a bez emotivní zátěže, zapůsobí to svěže. Tak úvahu nad problematikou vnímání Charty 77 veřejností Wilson jednoduše shrne: „Co zevnitř vypadá jako upřímná komunita, při pohledu zvenčí může působit jako klika.“ V dramatické fázi dělení státu si zase všimne „strašidelné uniformity úvodníků“, souhlasících s rozdělením, hned ale dodá hypotézu: „Možná že Češi zase jednou předvedli svou úžasnou schopnost emocionální jednomyslnosti v době krize.“

Přesto mohou na českého čtenáře, jemuž popisované události defilovaly před očima naživo a ve stonásobném zvětšení, tyto stati působit jako sice zajímavé, ale ne zcela objevné opakování z nedávného dějepisu. O Václavu Havlovi se zde píše důkladně, s pokorou a úctou. Wilson ovšem není vyloženě analyticky zaměřen, možné havlovské rozpory sice naznačí, do hlubší polemiky však nejde. Což je škoda, zrovna od noblesního přemýšlivce jako on by „šťouravější“ pohled stál za to.

A tak jsou vedle osobních zážitků Wilsonovy eseje nejplastičtější tam, kde se autor rozepíše o svém vnitřním údělu překladatele. Líčí svá paradoxní dobrodružství nad Škvoreckého knihami či až detektivně popisuje, jak spolu s romanopiscem, usídleným v Torontu, hledali cesty k převodu jeho knih do angličtiny. V románu Scherzo capriccioso, pojednávajícím o americkém pobytu Antonína Dvořáka, bylo například nutno znovunalézt specifickou angličtinu, jíž mluví Dvořákovi černošští žáci, pozdější hudební skladatelé. K řešení Wilsona přivedla igelitka nacpaná výstřižky a xeroxy různých dobových písemností, již dodal sám Škvorecký. Tady byl najednou jazyk, jímž se romanopisec pro českou verzi inspiroval, překladatel jej však musel do anglického převodu zpětně implantovat, někdy pomocí doslovných přejímek.

V těchto polohách je Wilson nejradostnější a nejpoutavější a nás tiše napadá – škoda že tenhle skoro-Čech žije až v dáli za mořem. Takhle svěží, znalá a zaujatá slova by naše kotlina potřebovala. Každopádně se Paul Wilson knihou Bohemian Rhapsodies vrátil domů už ne jako dojíždějící „zuřivý reportér“, ale jako svého druhu český autor, jehož zkušenost je nezaměnitelná a který by možná měl co říci i k dnešku.

Autor je básník, spisovatel a hudebník.

Paul Wilson: Bohemian Rhapsodies
Torst, 480 stran