Natrhnout soupeře

S blížícími se letními olympijskými hrami v Londýně se stále častěji objevuje i otázka, zda a do jaké míry je ovlivní vysoká politika, především válka, kterou vede Západ proti „mezinárodnímu terorismu“. Pořadatelé se obávají především útoků radikálních islamistů; vzpomínka na 7. červenec 2005, kdy v britské metropoli usmrtili několik desítek lidí, je pořád živá.

Moderní olympijské hry se nikdy nekonaly ve vzduchoprázdnu a politické střety byly jejich součástí „odnepaměti“. Londýn jako první město přivítá sportovce již potřetí – a právě na jeho příkladu lze výstižně ukázat, jaký vliv měla politika a světové události jak při prvních, dnes takřka zapomenutých hrách v roce 1908, tak při těch druhých, které metropole nad Temží hostila v roce 1948.

Britové versus „mladší bratranci“

Navzdory zakořeněným představám, že na přelomu 19. a 20. století na olympijských hrách na rozdíl od dneška ušlechtile soupeřili amatérští sportovci, poznamenalo londýnskou olympiádu v roce 1908 nepřátelství mezi Brity a Američany. Obyvatelé rodící se mocnosti nesnášeli blahosklonnost ostrovanů vůči „mladším bratrancům“ za oceánem. Za povýšeným poručníkováním se ve skutečnosti skrývaly obavy britských politických elit i části veřejnosti z rostoucí politické a hlavně ekonomické síly Spojených států, jež zaujaly kolem roku 1900 ve světovém hospodářství vedoucí roli právě na úkor Británie.

Mnohé z pocitů, které chovali Američané vůči Britům, naznačilo hned loučení sportovců s fanoušky v newyorském přístavu, kdy kapitán týmu Martin Sheridan pronesl legendární větu: „Jedeme do Londýna natrhnout Anglánům prdel.“ K prvnímu incidentu mezi „transoceánskými rivaly“ došlo už při zahajovacím ceremoniálu. Pořadatelé „zapomněli“ dát na pódium prapor s hvězdami a pruhy – na oplátku vlajkonoš yankeeů, koulař Ralph Waldo Rose, při defilé nesklonil vlajku před královskou lóží. Američané pak protestovali prakticky proti všemu, co pořadatelé udělali, včetně způsobu, jak hodnotili soutěž národů či nasazování atletů do rozběhů.

Nepřátelství vyvrcholilo při finálovém běhu na 400 metrů, v němž domácí poručík Wyndham Halswelle zvítězil poté, co byl jeden z  amerických soupeřů diskvalifikován a další dva na protest odstoupili. Americký tisk bouřil, že „britský smysl pro fair play zemřel“, a odborníci na obou stranách oceánu se k aféře vyjadřovali ještě mnoho let. Americké sportovce po návratu do vlasti navíc v „silně vlasteneckém stylu“ přivítal sám prezident Theodore Roosevelt, což bylo tehdy zcela neobvyklé. Jak vidno, americko-britské vztahy byly na počátku 20. století dosti složité – třebaže doba, kdy mezi oběma zeměmi vzniklo pevné spojenectví, tedy léta první a zejména druhé světové války, už nebyla příliš vzdálená.

Napětí na hrách v roce 1908 navíc zvyšovala přítomnost mnoha Irů v americkém národním týmu – stejně jako jejich přítomnost v britském národním družstvu. Irové si nenechali ujít žádnou příležitost k hlasité propagaci „své věci“, jež byla na počátku 20. století v Británii politickou otázkou prvořadé důležitosti. O tom vypovídá ostatně fakt, že pouhých osm let po skončení olympiády proběhlo v Dublinu tzv. velikonoční povstání (1916) a za několik dalších let se Irsko topilo v krvavé občanské válce (1922–1923).