Nepodávej ruku číšníkovi

Jan Němec vytvořil snímek O slavnosti a hostech, kterým je do dějin kinematografie zapsán především, již ve svých třiceti letech, roku 1966. Proč podobenství o moci, manipulaci a zrádcovství nikdy nepřekonal, napomáhá nejen ve faktografické, nýbrž i v psychoosobnostní rovině objasnit svazek jeho textů Nepodávej ruku číšníkovi. Napsal je v letech 1970 až 1990, část z nich vyšla počátkem devadesátých let v týdeníku Reflex.

Němec se v této knize z ničeho nevyznává, za nic se neomlouvá, ničeho nelituje, nemoralizuje, svoji tvorbu nereflektuje a nekontextualizuje. Jen vypráví tragikomické historky, k nimž dodává krátké a peprné komentáře doby, politických poměrů či daného místa. Svědectví jsou to však pouze zdánlivě malá, okrajová či nezávazná.

Čtení po dvaceti letech

Záložka svazku vymezuje Němcovy prózy jako povídky. Daleko spíš běží o vzpomínkové črty. Autor v nich sice reálie nepodává zrovna s faktografickou akurátností (například některá jména pouze naznačí či opíše anebo je cítit, že nejednu scénu připepřil a přibarvil), nicméně těžko ty texty brát za fabulované útvary, za povídky v běžném slova smyslu. Jednotlivé prózy tu vesměs mohou fungovat samostatně, ale kompozice knihy podporuje její memoárový charakter: texty jsou řazeny chronologicky a vedle názvů nese každý z nich i výrazné očíslování. Jedenatřicet „kapitol“ Němec poskládal od anabáze během vojenské základní služby po bohémské eskapády v šedesátých letech přes mizerii normalizační Prahy k emigračnímu potulování se světem až po návrat v prosinci 1989 do rodné Prahy.

Autor této recenze přiznává, že když počátkem devadesátých let některé z Němcových textů četl v Reflexu, přišly mu poněkud vulgární, silácké a málo umělecké. Ale po dvaceti letech a pod dojmem knižního celku zcela mění názor a pokusí se říci proč.

Jan Němec v oněch prózách takzvaně nedělá umění. Z vyprávění odskakuje, oslovuje čtenáře, jde o texty k pobavení, psané s ironií, se sebeironií, s drajvem, přičemž většinou nesměřují – právě proto, že nejde o povídky – k pointám, které by příběh povýšily a „uzamkly“. Němec předkládá snůšku vehementních vyprávěnek. A s onou vulgaritou to vůbec není tak horké, viděno dnešníma očima. Tehdejší dojem ukazuje hlavně na to, jak autor recenze byl ve vnímání a v kritériích sešněrovaný, pod vlivem poměrů, v nichž zde za normalizace vyrůstal. Němec je svobodný a libertinský duch, který neuhýbá před líčením sexu a obecně fyzična, ale neuchyluje se k vulgárnímu výrazivu. Je vlastně, nahlíženo nynější optikou, cudný; nekorektní je pouze v tom smyslu, že odmítá dodržovat společenské hry a konvence, které považuje za hloupé, a také to dává nahlas najevo. Přijde-li mu někdo jako blbec, vykřikne to bez ohledu na jeho postavení.

Vstaň a choď

Navzdory veškeré lehkovážné srandě obsahují Němcovy črty respektu hodné existenciální svědectví. V šedesátých letech – zejména díky filmům O slavnosti a hostech a Démanty noci (1964) – objížděl světové festivaly, byl umělecky prominentním tvůrcem. Mimochodem, Česko-Slovenská filmová databáze uvádí, že anglický odborný časopis Film and Filming jej zvolil za nejlepšího světového režiséra roku 1969; rok předtím jeho dokument Oratorium pro Prahu, snímající okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, získal cenu FIPRESCI na festivalu v Mannheimu.

S počátkem normalizace se však tvůrce par excellence stal ve své vlasti panem Nikdo, živlem v hledáčku policie. A když se v půli sedmdesátých let rozkoukával po Západě, někdejší sláva už málo znamenala (ještě v roce 1968 obdrželi Němec, Ján Kadár a Miloš Forman od šéfa Paramountu nabídku exkluzivní dvouleté královské smlouvy, jejíž jedinou podmínkou bylo, že projekty předloží Paramountu jako prvnímu; ani jeden z nich nepodepsal, zavánělo jim to otroctvím). Jan Němec dostával rychle a drsně pocítit, že je nedostatečně dravý či poddajný, že nevykazuje náležitou cílevědomost a soustředěnost. Nebylo mu vlastní být buldokem čekajícím na šanci jako Miloš Forman. Ale nedostal se k filmování ani v té míře jako jiní význační emigrující režiséři Vojtěch Jasný a Ivan Passer, kteří už nezopakovali své domácí úspěchy, nicméně soustavně tvořili. Němec paběrkoval. Natočil pár dokumentů, na kšeft snímal svatby. U adaptace románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí získal funkci uměleckého poradce, aby ohlídal, že Češi nebudou vypadat na plátně jako Albánci a Lyon, kde se natáčelo, bude aspoň trochu připomínat Prahu. K pořádné režisérské zakázce a šanci se nedostal ani jednou. V tomto ohledu jsou črty situované do hollywoodských a dalších studií nepřetržitým sledem karambolů a nedorozumění.

Zcela neiluzorně Němec popisuje i svoji dráhu vysokoškolského učitele na Yaleově univerzitě, kde sice mohl učit režii, ale neznamenalo to mnoho ani pro něj, ani pro studenty, protože talentovaní filmoví adepti směřovali na jiné univerzity. („Volný čas mezi přednáškami jsem trávil většinou v pornokinu, nezajímaly mě intelektuální, většinou levičácké studentské diskuse, ne snad že bych šílel nad filmy v pornokinech, ale bylo to jediné kino, které v kampusu hrálo od rána do večera.“)

V podloží Němcových rozverných příběhů leží vědomí naprosté relativity a pomíjivosti věcí, které však u něho neústí do defétismu či ukňouranosti, nýbrž do přesvědčení, že přesto má cenu zkoušet jít svou cestou zas a znovu; jinou náturu by to nekonečné outsiderství nejspíš zlomilo. Imperativ „vstaň a choď“ byl ostatně přítomen i u Němcova rozhodnutí produkovat si své polistopadové experimentující filmy sám, respektive ve společenství s Ivou Ruszelákovou, ale i v rozhodnutí podstoupit těžkou operaci srdce (transplantaci chlopně) či zplodit v pokročilém věku potomka – dceři Arletě je podle záložky osm roků…

Jakkoli stojí pozdní Němcova tvorba na okraji pozornosti, není marná a okrajová, přestože se nemůže co do ohlasu a dosahu rovnat dílům ze šedesátých let. Snad se to dá říct i tak, že Jan Němec byl vždy svůj, je tvůrce z jednoho kusu, ale jeho vnitřní hlas se nejšťastněji setkal s duchem doby jen během několika let před bezmála půlstoletím. A kniha Nepodávej ruku číšníkovi poskytuje dobrý materiál k hlubšímu pochopení onoho Němcova vnitřního tahu, k porozumění jeho svévoli i vůli.

Autor je redaktorem MF DNES.

Jan Němec: Nepodávej ruku číšníkovi

Torst, 252 stran