Čekání na Roberta Capu

Některé příběhy jsou vzrušující, i když víte už předem, jak dopadnou. Platí to i o vztahu dvou zakladatelů válečné fotoreportáže Endreho Friedmanna a Gerty Pohorylle, kteří si říkali Robert Capa a Gerda Taro. Jako milenci spolu prožili jen pár měsíců, než Gerdu při ústupu republikánských jednotek během občanské války ve Španělsku rozdrtil tank. Capa se z její smrti vzpamatovával až do konce života, který uťala nášlapná mina během konfliktu v Indočíně. Osudové setkání dvou smělých mladých lidí, kteří zemřeli s fotoaparátem na krku, svádí k romantizujícímu pohledu a nevyhnula se mu ani španělská novinářka a spisovatelka Su­sana Fortesová ve svém románu Čekání na Roberta Capu.

Text inspiroval nedávný nález více než tří tisíc nepublikovaných fotografií Capy, Taro a jejich přítele Davida Seymoura ze Španělska konce 30. let. Na jedné z nich leží Taro na posteli v pyžamu svého milého a odpočívá v hotelu před další cestou na bojiště. Při pohledu na tento snímek se Fortesové spustil proud asociací: co asi musela tahle mladičká vyhublá dívka cítit, když v cizí zemi vyrážela fotit bratrovražedný boj autorčiných předků? Rozhodla se na to přijít pomocí dochovaných vzpomínek a dalších záběrů obou fotografů, jejichž detailním popisem buduje kulisy, v nichž se Capa s Taro pohybují na cestách mezi pařížskými redakcemi a španělskými zákopy.

Kniha se tak nejvíce blíží historické reportáži. Její autorka ovšem notně popustila uzdu své fantazii a hlavně nedodržuje základní novinářskou poučku, která velí udržovat si od svých hrdinů kritický odstup. To je vidět třeba při líčení okolností vzniku nejslavnější a nejkontroverznější Capovy práce – fotky milicionáře v okamžiku, kdy mu měla nad zákopy proletět hlavou kulka. K věčné debatě o autenticitě snímku se Fortesová staví šalamounsky: Capa podle ní původně celou scénu inscenoval, nechal neeticky živého vojáka pózovat jako umírajícího, jejich akce ale přivábila odstřelovače, který dotyčného zabil přesně v okamžiku, kdy Capa zmáčkl spoušť.

Zní to dost neobratně a neobratné je na řadě míst celé Čekání na Roberta Capu. Trefné popisy dobové atmosféry se střídají se sentimentálně pojatými postelovými scénami, dokumentární svědectví s vybájenými událostmi, existenciální obžaloba války s levicovou agitkou, reportáž s dívčím románkem. Jako by se autorka nedokázala rozhodnout, jaký žánr to vlastně chtěla napsat.

Susana Fortesová: Čekání na Roberta Capu

Přeložila Athena Alchazidu, Host, 206 stran