Editorial: Jo, to byly časy

Na internetu koluje v různých variacích následující bonmot: „Víte, co je to paradox? Že dnešní doba bude jednou považována za zlatou.“ Svým způsobem to tak je, protože éra bez větších konfliktů, či dokonce války, je vždy považována za svým způsobem ideální.

Tak se třeba dnes díváme na první republiku, i když bychom byli nepochybně zklamaní, kdybychom tam byť jen chvíli mohli žít. Tedy pokud bychom se neocitli v nějaké dobře zaopatřené rodině.

Také Jan Ámos Komenský hodnotil éru Rudolfa II. jako zlaté časy, i když by ho pamětníci asi vyvedli z omylu. Prostě je to snění o minulosti, které je mimochodem vtipně zachyceno ve filmu Woodyho Allena Půlnoc v Paříži, kde se hlavnímu hrdinovi poštěstí cestovat v čase. Zatímco on považuje za nejlepší éru tu meziválečnou, lidé tehdy žijící snili o belle époque a ti zase o… atd.

Již zmíněný Rudolf II. má v Česku pohádkový rozměr. A to nejen kvůli filmu Císařův pekař s Janem Werichem v hlavní roli. Nezní jako pohádka, že Praha byla centrem světového a kulturního dění? Že se tu proháněli myslitelé a umělci, kteří se zapsali do historie? To se krásně idealizuje.

Mnohem méně se však mluví o tom, že to byla v mnoha ohledech přelomová doba, kdy padala řada tabu, rozvíjela se věda apod. Zároveň se tu ale také zadělávalo na jeden z nejstrašnějších konfliktů v dějinách, a to na třicetiletou válku. Více o této době a Rudolfu II. si přečtete v tématu Adama Šůry, které jsme připravili ke 400. výročí císařovy smrti.

Téma ale nepřímo připomíná, že některé věci se nemění ani pod vlivem času a poznání. Za Rudolfa II. se tvrdilo, že se v laboratoři Hájka z Hájku na Pražském hradě podařilo přeměnit rtuť na zlato. Dnes se zase tvrdí, že Hájek z Hájku na Pražském hradě Václava Klause dokázal, že na rozdíl od jiných lidí nepochází z opice. Holt každá doba má své kouzelníky.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery