Dopisy

Rychlý konec divných lidí

Respekt 2/2012

Děkuji Petru Třešňákovi za komentář o rodičích dvou nenahlášených dětí. Vyjádřil přesně mé pocity.

Srovnání s rozsudkem nad paní Königsmarkovou odhaluje jeden rozdíl: jí, doufejme, pomohou ti, kterým pomohla ona, a v jejím „díle“ nepochybně budou pokračovat další. Naproti tomu manželé z Vinohrad podporu tak snadno nezískají: jsou zjevně vinni, těžko se s nimi lze identifikovat. Navíc si sociální vazby nejspíš sami zpřetrhali.

Zbytečné zveřejňování detailů jejich soukromí ale právě proto není fér. Není spravedlivé využít toho, že teď mají omezenou možnost se bránit. Tvrdý trest pro otce ve mně zanechává tísnivý dojem.

Někteří mí kamarádi chodili v určitém období v dlouhé sukni. Jiný můj kamarád měl oranžové vousy a zelené vlasy, další je monarchista. Mohl bych je napodobit? Neohrozil bych tím svoji rodinu? Vždyť už teď jsme trochu divní: máme moc dětí a manželka je s nimi doma. Zanedlouho budu možná divný se svým přesvědčením, že nedostatek znalostí o sexu neohrožuje vývoj dospívajícího člověka tolik jako veřejné lámání studu.

Štěpán Kasal, Praha 5-Stodůlky

Jak se pixely omrzely

Respekt 2/2012

Tvrzení, že „s výjimkou velkoformátových kamer je právě svět zábavných bakelitových zmetků jedinou zbylou oblastí, kde se stále ještě uplatňuje film, vývojka a ustalovač“, je nesprávné a matoucí. Někteří profesionální fotografové pořád fotografují i na kinofilm a nečiní tak z konzervatismu, ale z praktických důvodů, a jen u nás existuje několik tvůrčích skupin fotoamatérů a dost jednotlivců, kteří vyznávají tradiční mokré fotografické postupy. Existuje u nás (a samozřejmě v řadě dalších zemí) časopis věnovaný klasickým fotografických postupům, určený těm, „které digitální fotografie míjí obloukem“ (časopis Temnokomorník). Existuje i početná skupina fotoamatérů, kteří nacházejí zálibu v alternativních fotografických postupech typu gumotisku, bromolejotisku, pořádají se pro ně workshopy, vyrábějí se pro ně lázně, mají své webové stránky (http://fototechniky.cz). I na některých našich vysokých fotografických školách nacházejí tradiční fotografické postupy významné uplatnění ve výuce.

Troufám si zkrátka tvrdit, že jen v naší zemi je těchto milovníků fotografické klasiky podstatně více než vyznavačů postpolaroidu nebo loma, jimž jako „alternativcům“ je článek zasvěcen. Existuje např. i skupina vyznavačů dírkových komor a také pro ně se pořádají workshopy, dokonce i speciálně pro děti.

Svět klasické fotografie tedy stále žije, a ne jen v oněch dvou shora uvedených skupinách. Kouzlo zvětšování a kvalitu klasických barytových papírů stále plně nenahrazují produkty z inkoustových tiskáren, nehledě na stálost obrazů, zejména u tzv. ušlechtilých tisků, v muzejně-archivním smyslu. O srovnání kvality a stálosti „barytů“ a „inkoustových tisků“ samozřejmě lze diskutovat, krása a kouzlo práce v temné komoře je také věc subjektivní, ale faktem je, že je překvapivě mnoho lidí, jež tradiční fotografické postupy oslovují. A podle mého názoru se tak bude dít ještě hodně dlouho… To říkám jako člověk, jehož profesionálně oslovují oba světy fotografie, „klasická“ i digitální, protože každý z nich má své kouzlo a své přednosti.

Pavel Scheufler,
www.scheufler.cz