Lahůdky až pod nos

Představte si, že před váš dům každý týden přijede farmářská prodejna s moštem z nedalekého sadařství nebo českým česnekem, místní řezník přiváží s patřičnou chloubou své nezaměnitelné klobásy, pekař kváskový chléb a mlékař bio kozí sýry. Při divoké kulinářské fantazii můžete přidat i prodejnu čerstvých ryb. Zní to nemožně, ale pro paní Moniku Kolmovou z rakouské pohraniční vesničky Heinrichs je třeba pekař dovážející pečivo dvakrát týdně až do vsi běžnou součástí života. Hostům, kteří jsou ubytovaní na jejím statku, tak může ráno předložit ošatku hned s několika druhy tmavých čerstvých kornspitzů.

Paní Kolmová je v domácnosti, do sedm kilometrů vzdáleného městečka Weitra ale vozí své dvě dcerky do školy a mohla by si tam nakoupit levné anonymní pečivo v samoobsluze. Přesto dává přednost svému pekaři, kterého dobře zná: „To je samozřejmost, myslet na sousedy,“ pojmenovává jeden z důvodů, proč nejen v Rakousku, Německu, Itálii či Francii obstojí drobní výrobci potravin – ostatně jak jinak by své zboží prodali. V ceně nemohou diskontům konkurovat, stejně jako je tomu u nás. Nabízejí však originální chutě, rukodělný vklad, staré recepty a v neposlední řadě sami sebe – vědí nejlépe, co komu nejvíc chutná.

Sedmdesát kilometrů vzdálené české vnitrozemí ukazuje jiný obrázek. Dlouhé zatroubení klaksonu oznamuje, že na náves Dolních Chrášťan, jihočeské obce s padesáti obyvateli, dorazila pojízdná prodejna. U dodávky se scházejí dvě paní s nákupními taškami, jízdní řád tu nevisí, nikdo další už ho nepotřebuje. František Kůra (55) s pojízdnou prodejnou po okolí jezdí někdy od revoluce: „Snažím se to doklepat do důchodu, čekám každou chvíli, že už to neutáhnu.“ Pan Kůra začínal jezdit s plnou liazkou, pak přesedlal na menší avii a teď obráží dobře známé trasy už jenom s dodávkou, ve vsích, kde dříve stál dvě hodiny, přijdou dnes dva tři lidé a může jet o dům dál. Správní městys Lhenice podporuje jeho službu dotací, která mu prý slouží jako výplata, ziskem stěží pokryje náklady: „Bez obce by to nešlo. To už by bylo totální. Lidé na vesnici nejsou, našli si práci ve městě a nakoupí si cestou domů. A vymírá to,“ vyjmenovává důvody, proč jdou tržby dolů.

Ale nebude to jen tím. Pan Kůra přiváží stejné zboží, jaké lze koupit v prvním diskontu levněji, navíc v dopoledních hodinách, kdy jsou doma jen lidé na penzi. Změna sortimentu nebo přizpůsobení jízdního řádu není na pořadu dne, pan Kůra místo toho ukazuje na reklamní leták obchodního řetězce, kde nabízejí pivo levněji, než ho on získal přímo od pivovaru. „Nad tím mi rozum stojí, jak tohle dokázali,“ kroutí hlavou. Přestože za den objede i patnáct vesnic, je zřejmé, že až s tím skončí, odejde s ním z kraje jeden fenomén a moc lidí ho ani nebude postrádat.

Nouzovka

Pojízdné prodejny vznikly z nouzových poválečných forem zásobování, předpokládá Martin Franc z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, který se soustředí na dějiny životního stylu a konzumu komunistické éry: „Reagovaly na úbytek prodejen na vsích, nejprve v pohraničí. Vlastníci malých obchůdků a hokynářství byli pryč. S další likvidací řemeslných živností vznikl problém s distribucí potravin.“ Cíleně stavět síť pojízdných prodejen začal Svaz spotřebních družstev na konci padesátých let a vrcholu tento model dosáhl na počátku normalizace, kdy po republice jezdilo na sedm set prodejen na kolech, které zásobovaly také nově postavená sídliště, kde obchody chyběly. Ale to byla také pojízdná labutí píseň, v další dekádě se auto stalo běžnou rodinnou výbavou a prodejny pomalu dohrkávaly na smetiště dějin. Dnes bychom jich po republice stěží napočítali pár desítek.

Přežitou smíšenou prodejnu by však mohl nahradit jev, který je tak samozřejmý v rakouském pohraničí. První odvážlivci zkoušejí štěstí už i u nás. Začalo to farmářskými trhy, kde jde v principu o stejné kouzlo – dovézt nestandardní kvalitní zboží vlastní výroby k lidem, kteří si ho budou chtít koupit i za vyšší cenu.

Pekař průkopník

„Můj Vilém peče housky,“ hlaholí tlampač vozu brzdícího u bytovek východočeských Hajnic. Když se otevřou boční křídla, odhalí se efektně nasvícený pult s pečivem, teď odpoledne už prořídlý.

René Medikus (45) je možná úplně první pekař, který před čtyřmi lety začal své housky, chléb a sladkosti vozit po vsích. Supermarket v nedalekém Dvoře Králové mu nabídl k pronájmu prodejnu umístěnou před kasami, kde by měl tržby zaručené, ale směl by prodávat jen to, co by mu dovolili. „Tak to ne, stal by se ze mě stroj,“ rozhodl se a vydal se za svými zákazníky sám. Pořídil si starší německou pojízdnou prodejnu, sestavil pravidelnou trasu a nechal po vsích roznést letáky. Lidé se začali hrnout. „Byli zvědaví. Když to začalo usínat, tak jsem nabízel koblihu zadarmo. Pořád hledám a bojuju,“ popisuje úplný začátek Medikus, který vlastní i tři kamenné obchody v okolních městech. Snaží se svým sortimentem především odlišit od nabídky řetězců, prodává třeba ještě teplé pivní rohlíky a jeho dvě auta s nimi najedou denně přes sto kilometrů.

Inspiraci si pan Medikus přivezl z Německa, kde pracoval dvanáct let. Pekařem není odjakživa, tady byl zaměstnán v zemědělském družstvu jako inseminační technik. Když se blížilo porevoluční snižování stavu a vyhazov, napsal si cedulku s dvěma německými větami – I suche arbeit. Ich habe hunger (Hledám práci. Mám hlad) – a vydal se do bavorského pohraničí. Ptal se dům od domu, až mu jeden sedlák dal oběd a zaměstnal ho u pily na statku, kde byl také mlýn. Medikus začal malým pekařům po okolí rozvážet mouku a bílé řemeslo se mu zalíbilo. „Jeden pekař mě pozval, ať přijdu do jeho řemeslné pekárny na zkoušku. Byl jsem uchvácený. Žádná průmyslová výroba a směsi, do kterých se přimíchá jen voda, ale poctivá ruční práce a domácí recepty s kváskem. Co jsme vyrobili, bylo ráno na krámě,“ vzpomíná na svou první zkušenost. V pekárně pak postupoval od posledního, až ji nakonec řídil. Denně se přitom s manželkou vraceli na ubytovnu za hranice, protože měli povolený jenom příhraniční pobyt. Po narození syna už je to táhlo domů. „Vždycky jsem se chtěl vrátit a začít podnikat, ale po devíti letech tady jsem v depresi a jezdím si dobíjet baterky do Bavorska. Nejde to tady tak dobře, tam lidé chodí do kostela a víc si pomáhají,“ říká pekař Medikus.

Kvalita života

Jestli se životní úroveň zdejšího venkova přiblíží Západu natolik, že zde budou jezdit stovky prodejen s pestrou nabídkou, je otázka. Na venkově mají lidé hlouběji do kapsy a nejsou rozmazlení širokým výběrem. Jisté ale je, že malí producenti budou hledat způsob, jak se udržet, a tohle může být šance. „Nezávidím jim to,“ hodnotí vyhlídky odvážných malovýrobců Martin Odvárko, jednatel společnosti Family Frost, která tady ve velkém rozváží zmražené zboží už devatenáct let. „Jejich služba je logisticky i finančně náročná a budou muset dobře vymyslet sortiment, aby byl exkluzivní, s rychlou obrátkou a dostatečně vysokou jednotkovou cenou, aby se přehoupli do zisku. Ale jde o logický krok, v západní Evropě běžný. Držím jim palce, protože obecně tenhle typ služby přispívá ke zkulturnění prodeje u nás. A kdo se snaží, svého zákazníka si najde.“ Není od věci, že samotná Family Frost svůj pouliční prodej posunuje od „neaktivního čekání, až přijde zákazník“, k objíždění zájemců, kteří si je objednají. 

„Podnikám proto, abych byl svobodný. A takhle ovlivním svůj výrobek od A do Z,“ vysvětluje René Medikus, proč to risknul a rozjel něco nového. Větší zisk než jeho pekařství ve městě udělá auto jen výjimečně, přesto podle něj smysl má: „Nemusí pršet, hlavně když kape. Krom toho, svou pojízdnou prodejnu vnímám především jako službu.“ 

Autorka je novinářka.