Aténské proběhnutí

Shodím obě nohy z postele, zjistím, že obě jsou tam, kde mají být. A dokonce v plné síle, čímž zaháním noční můru. Otvírám mléko, vyndávám müsli z kredence. Nasypat, zalít a hurá do horké sprchy probudit tělo k životu. Horkost proniká do svalů, hlava začíná pracovat. Když vylezu, Pavel už je taky naživu. Snídaně je lehká, leč výživná.

Z Atén vyjíždíme kolem půl sedmé. Cestu ukládáme do paměti, jedeme totiž v protisměru to, co nás za pár hodin čeká. V půl osmé přijíždíme do Maratonu. Poprchává, fouká silný vítr, je 5 stupňů. Čas do startu ubíhá vcelku rychle, hřejeme se u olympijského ohně, sledujeme, jak se ostatní rozcvičují. Ve čtvrt na devět se převlékáme, balíme se do vyfasovaných pytlů, vychutnáváme pohled na tisíce lidí. Složení je pestré. Mladí, staří, místní, cizí, tlustí, tencí, oškliví i krásní lidé mužského i ženského pohlaví. Poslední poplácání po zádech, poslední jednoslovné přání. Sílu.

Prásk. Jdeme na to. Před sebou 42 195  metrů. Pozvolně vpřed. Největším společníkem, který bude doprovázet mé kroky, je vítr v zádech. Kolem trati pobíhají veselí bezdomovci a sbírají oblečení odhozené zahřátými běžci. Brzy na mě přichází hlad. Na patnáctý kilometr, kde budou banány, je to ještě daleko. Jsem ale připraven a z vlastních zásob vybírám polovinu energetické tyčinky nevalné chuti. Běží se příjemně, tempo je ideální. I přesto, že od 10. kilometru stoupáme. Pomalu se krystalizuje skupina lidí, kteří běží okolo mě. Vymýšlím jim přezdívky. A tak je tu se mnou Oranžovej bubák, Sukýnka, Pardál, Tílkař a Kámoši – dva Řekové v bílých dresech. Blíží se první vrchol na 17. kilometru. Z celé bandičky jsem si nejvíce oblíbil Kámoše. Mají pěkné tempo a hlavně jsou dva. Při občasném protivětru jsem dokonale schován. Na sedmnáctém se láme terén, běží se z kopce. Byť jen tichounkým hláskem šeptla mi do ucha únava: „Jsem tu, pamatuj na mě.“ Ale brzy zase zmizela.

Na osmnáctém kilometru začíná dlouhé stoupání. Podél trati se objevují hloučky fandících lidí, děti počítají, kolik běžců si s nimi pláclo. Blíží se pětadvacítka. Procento stoupání smrdí dvouciferným číslem. Na občerstvení zpomaluju a s pocitem blaha se cpu banánem, zapíjím ho nápojem podivné chuti. Začalo poprchávat, dala se do mě zima. Vytahuju pytel, který si nesu právě pro tuto příležitost, navlékám se do něj. Na občerstvení na 30. kilometru se poprvé za celý závod koukám na stopky. 2:55. Napadá mě zrůdná myšlenka o čase pod čtyři hodiny, ale zase ji zaháním. Zatím nedošlo na oblíbenou mantru o ocelových pérech.

I na „vrchařské prémii“ je vše dobré. Začínáme klesat. Propočítávám čas, tempo, které bych musel nasadit, abych to stihl. 10 km, 52 minut. To znamená držet 12 km/h. A mělo by to být celé z kopce. OK, čas to rozbalit. Vyrážím na závod se stopkami. Levá střídá pravou. Posledních 5 kilometrů. Nohy jsou jen ocelový péra, vkradla se mi do hlavy mantra. Snad historie, snad síla dnešního data, snad cosi shůry mě žene dopředu. Na 39. přichází pověstný „náraz do zdi“, okamžik, kdy tělo už nechce dál. Ale hlava ano. Oči se zamlžují, myslím na jediné. Nádech, výdech, už jen dva kilometry. S časem to vypadá slibně. Posledních 1200 metrů. Klesám koridorem lidí, všichni skandují. Stadion je na dohled, cílová rovinka, zastavit nohy i stopky. Spontánní objetí, nebo spíš podepření, s anonymním spolufinišmanem.

V hlavě je ticho, klid, jediné, co slyším, je tep srdce. Endorfiny prostupují celým tělem, radost z vítězství nad sebou samým je ohromná. Pavel doráží chvilku po mně. Kolik, ptá se. Koukám na hodinky, které hlásí tři padesát devět.

A co prý bude dál? Snad zbyl doma alespoň malinký kousek martinské husy.