Velká slovenská výhra

Podél zábradlí širokého schodiště starého měšťanského domu bez výtahu v centru Bratislavy jede tiše po ozubené kolejnici vzhůru křeslo, na kterém sedí muž. Když se křeslo zastaví ve druhém patře, žena kráčející vedle něj mu pomůže vstát. Mohutná postava se ztěžka vzpřímí a vykročí do bytu přestavěného na kancelář. Bývalý slovenský prezident Michal Kováč (82) vítá návštěvu už opět vsedě. Parkinsonova nemoc mu střílí do zad šípy bolesti a zpomaluje mluvu, mysl však zůstává svěží, stejně jako vzpomínky na dobu, kdy byl jedním z hlavních aktérů rozpadu federálního Československa. „Byl jsem to já, kdo tlačil na rozdělení, ne Vladimír Mečiar,“ říká s náznakem pohrdání na adresu bývalého slovenského premiéra. A jak prožíval období po vzniku samostatného státu, jehož se stal prvním prezidentem? „Bylo to utrpení,“ říká Kováč.

V těchto dnech je to právě dvacet let, co se naplno rozjel politický stroj, který o půl roku později rozkrojil Československo na dvě samostatné republiky. Je vědomostí ze školních učebnic, že proces odstartovaly parlamentní volby v červnu 1992, které vynesly na vrchol moci dva muže nesmiřitelných povah: Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Krátce nato abdikoval prezident Václav Havel, neboť usoudil, že „emancipační snahy slovenské společnosti jsou zřejmě silnější, než jsme si my, federalisté, mysleli“. Na Silvestra 1992 o půlnoci zhasla federální televize, na kdysi jen pomyslnou hranici mezi Českem a Slovenskem se postavili policisté žádající pasy a společná měna se rozpadla na dvě národní koruny.

Dnes lze říct, že trauma z rozchodu je dávno pryč a opětovné setkání obou národů v Evropské unii za ním udělalo šťastnou tečku. Po dvaceti letech však také lze říct, že oba národy prožívaly rozchod úplně jinak a odnesly si z něj naprosto odlišnou zkušenost, která významně ovlivňuje jejich chování dodnes.

Sudičky nad kolébkou

Řečeno s jistou nadsázkou, Češi si rozchodu se Slováky takřka ani nevšimli: koutkem oka sice zaregistrovali, že se o něco zmenšil jejich stát, jinak se ale nic nezměnilo, dokonce i na Pražský hrad opět usedl prezident Václav Havel. Pro Slováky bylo naopak probuzení do nového státu zcela novou zkušeností (pomineme-li pamětníky válečného státu, jenž vznikl z vůle Adolfa Hitlera). Po staletích návyku na vnější moc, jež dohlížela na život v této zemi – ať už sídlila v Budapešti nebo v Praze –, stál národ před úkolem, jak obstát před sebou samým i před světem. Ten byl v devadesátých letech relativně přátelský, takže větší problém byl uvnitř samotné společnosti. V září 1992 průzkum ukázal, že 60 procent obyvatel cítilo strach z budoucnosti a odpůrců rozdělení federace bylo více než zastánců samostatnosti. A ještě v březnu 1993 tvrdilo padesát procent lidí, že kdyby bylo na podzim 1992 referendum, hlasovali by pro zachování společného státu.

„Tehdy na Silvestra jsme se s přáteli pořádně opili,“ přiznává na prosluněném dvorku vyhlášené bratislavské restaurace jeden z tehdejších „federalistů“ a bývalý poradce československého prezidenta Václava Havla Martin Bútora. O půlnoci si zazpívali federální hymnu a debatovali o tom, co je čeká. Měli vážné obavy, že tehdejší vládní garnitura v čele s Mečiarem bude potlačovat demokracii – a z Prahy už žádná pomoc nepřijde. „Na jedné z posledních porad na Hradě, na které se už připravoval scénář pro Havlovo zvolení českým prezidentem, byl na mé naléhání přijat jeden bod,“ říká Bútora a ukazuje zežloutlý papír – zápis z oné porady. V bodu číslo 7 je psáno: „Je nepochybné, že ani po rozpadu státu se Václav Havel nezřekne odpovědnosti za dodržování lidských práv i na Slovensku.“ Další vývoj měl ukázat, že tyto obavy byly oprávněné, stejně jako byly neoprávněné iluze o Havlových možnostech.

Jiní se ale na Silvestra opíjeli z radosti. Náměstí SNP, jež zažilo revoluci v roce 1989 a později demonstrace nacionalistů, se plnilo nadšenci z nového státu z různých koutů země. Mezi rozbitými lahvemi od piva a šampaňského stál hlouček lidí kolem dřevěné kolébky s panenkou v dětské košilce. Shromážděné sudičky připomínaly spíše hlouček fotbalových fanoušků než vlastenecké vědmy rozjímající nad nově narozeným státem, nicméně jejich radost byla nefalšovaná.

Válka slov

Zápas o ovládnutí nového státu začal zostra. Proti sobě se postavily dvě síly, které se formovaly už delší dobu – a to podle zcela jiného klíče než v Česku. Stručně, a proto také velmi zjednodušeně, je lze popsat takto: na jedné straně stáli ti, pro které byl listopad 1989 vítězstvím svobody a demokracie, jejíž zárukou je kromě jiného společný stát s Čechy. Na druhé straně stáli ti, pro které byl listopad 1989 spíše porážkou, neboť přišli o své společenské postavení za bývalého režimu, ale rychle nasedli na vlnu nacionalismu, jež dřímal ve slovenské společnosti po celá desetiletí. Jejich vůdcem se stal Mečiar.

První den v lednu 1993 vyměnila Mečiarova vláda vedení opozičního (státem ale skrze mládežnickou organizaci stále vlastněného) deníku Smena a do – tehdy ještě monopolní – televize a rozhlasu se vrátila cenzura a propaganda.

Nahlédnutí do tehdejších vládních novin Republika, jejichž zažloutlé svazky lze nalézt prakticky už jen v archivech univerzitní knihovny, čtenáře vrátí do oné podivné doby plné paranoie. Ministr kultury si stěžuje, že „umělci nemají vztah ke své domovině“, komentátor píše o hlasitém křiku „odpůrců svrchovanosti“, kteří „fňukají kvůli federaci jako malé děti“, jiný ministr se odmítá nechat „v této atmosféře světoobčanství urážet“, podle jiného autora „zažíváme druh duchovního tero­rismu ve jménu demokracie“.

Z těchto citátů i z obsahu vládních médií jasně plyne, že Mečiarova vláda měla pocit, že je obklíčena „nepřáteli mladého státu“, neboli – jak se tehdy s notnou dávkou hanlivosti říkalo – federalisty. A odpůrci nové moci zase viděli, že se na společenské výsluní vracejí ti, kteří sloužili dvěma bývalým totalitním režimům, jež Slovensko prožilo: fašismu a komunismu. Začala studená občanská válka, v níž nejdůležitější roli hrála slova. Dnes mohou být k smíchu jako trapný kolorit, jenže tehdy to bylo jinak: jen pár set kilometrů na jih od Bratislavy byly na Balkáně vražděny desítky tisíc lidí ve skutečné válce, jež začala právě takovými slovy plnými nacionalistické vášně, jaká se používala na Slovensku.

„Fašismus visel ve vzduchu,“ říká Zuzana Szatmáry, ředitelka slovenské nevládní organizace Nadace Charty 77. „Moje židovská máma říkala, že jí ta atmosféra připomíná rok 1939.“ Zuzana Szatmáry vzpomíná, jak si jednoho dne uvědomila, že po chodníku začala chodit u zdi.

„Nepřátelé národa“ byli ve vládních médiích často na pranýři a ti známější si občas užili na ulici plivance i herdy od horlivých patriotů. Ve vládě byla většina bývalých komunistů, lustrační zákon byl de facto zrušen, agenti StB dostávali funkce a obhájci fašistického státu z dob druhé světové války se stali hlasitou součástí veřejného života.

Dva příběhy

Na proměnu atmosféry a na napětí ve vzduchu mají nejcitlivější tykadla básníci, není tedy divu, že významný slovenský básník Ľubomír Feldek ji už v létě 1992 popsal veršem „esesák se objal s estébákem“. Vysvětlovat, kdo je kdo, přitom slovenské společnosti nemusel. „Esesák, to jsem já, a estébák, to je pan Mečiar,“ vysvětlil ve své proslulé řeči před soudem sám tehdejší ministr kultury Dušan Slobodník, který na Feldeka podal žalobu pro nactiutrhání. Přestože báseň nikoho výslovně nejmenovala (a i kdyby ano, měla by fakticky pravdu – Slobodník jako mladý muž byl členem nacistické jednotky určené pro boj s partyzány a Vladimír Mečiar byl veden v seznamech agentů StB pod krycím jménem Doktor), slovenská justice po třech letech tahanic odsoudila Feldeka k omluvě (o deset let později rozsudek zrušil Evropský soud pro lidská práva). „Ty tři roky mě unavily,“ říká Feldek a upíjí džus.

Kdysi mohutný muž a vyhlášený bohém z bratislavských hospod vypadá unaveně i dnes, byť dávné souboje už jsou téměř zapomenuty. „Měl jsem toho dost,“ říká. Noční výhrůžné telefonáty, že jeho rodina „vyletí komínem“, zaříznutá slepice na klice od domovních dveří, útoky lidí na ulici a také jistá beznaděj ze stále se zhoršující situace způsobily, že Feldek se rozhodl emigrovat do Prahy a přijal české občanství. „Byla to velká úleva a Češi se ke mně chovali moc hezky,“ vzpomíná. Dnes ale bydlí opět v Bratislavě, po tehdejší atmosféře už téměř není ani stopy. „To dělení na dobré a zlé Slováky je dávno pryč,“ uznává Feldek. „Oni zmizeli, protože byli netalentovaní,“ říká a má na mysli lidi, kteří tehdy ovládali státní média i politiku.

Opravdových obětí vášní a paranoie, jež pulzovaly na obou stranách, bylo vlastně až překvapivě málo, nicméně jejich smutné příběhy výstižně ilustrují tehdejší atmosféru. Jedním z nejhorlivějších zastánců samostatného Slovenska byl bývalý předseda federálního parlamentu Roman Zelenay, muž neutuchající energie a nadšení pro nový stát. Tradovala se o něm historka, že ještě před rozdělením federace namaloval křídou čáru na dálnici u Lanžhotu a prohlásil: „Až bude tato hranice opravdová, budu nejšťastnější člověk na světě.“

Na podzim 1993 byl zápas o charakter státu v plném proudu a v zahraničním tisku přibývalo kritických článků o slovenském nacionalismu a autoritářské vládě. Zelenay byl tehdy náměstkem ministra kultury Slobodníka a oba věnovali mnoho energie, aby přesvědčili zahraniční novináře a politiky, že za „špatný obraz Slovenska“ mohou jeho domácí nepřátelé, kteří pomlouvají republiku na Západě.

Když se Zelenay 1. listopadu 1993 pozdě večer na poslední chvíli dozvěděl, že na další den si skupina německých poslanců Spolkového sněmu pozvala do Drážďan jednoho slovenského „federalistu“, aby jim přednášel o politickém vývoji na Slovensku, neváhal ani vteřinu. Nasedl do služebního Fordu Scorpio a přikázal řidiči, ať uhání do Německa, aby byli ráno na místě a on mohl před německými poslanci obhajovat vládu nového Slovenska. Řidič se snažil, co mohl – a u Lanžhotu, poblíž někdejší Zelenayovy křídové čáry, přehlédl ve stopadesátikilometrové rychlosti špatně odstavený maďarský kamion čekající na celní odbavení. Náraz vymrštil nepřipoutaného Romana Zelenaye oknem rychlostí, kterou nemohl přežít. Zahynul na hranici, po níž tolik toužil.

Na státním pohřbu mluvil premiér Mečiar o Zelenayovi jako o statečném vlastenci, který zemřel, když se vydal do zahraničí „bránit svou vlast proti jejím nepřátelům“. Tento smutný příběh by nebyl úplný bez dodatku, že oním „nepřítelem“ přednášejícím německým poslancům byl autor tohoto textu, který se zároveň přiznává, že mu tehdy při poslechu premiérské řeči nebylo úplně lehko.

Začátek Mečiarova konce

S odstupem dvaceti let se onen čas po rozpadu Československa, kdy se slovenská společnost zmítala ve sporech, jeví jako klasické porodní bolesti nového státu, jehož úspěch byl předem zaručen. První roky tomu však nenasvědčovaly: Slovensko bylo kvůli stále autoritativnější Mečiarově vládě vyloučeno ze skupiny států, s nimiž se počítalo jako s budoucími členy NATO a EU, pro světové politické analytiky se stalo příkladem „neliberální demokracie“ a ukázkovou „tyranií většiny“. Slovensko bylo na cestě, jíž tehdy vykročilo Miloševićovo Srbsko nebo Lukašenkovo Bělorusko. V roce 1995 to došlo tak daleko, že tajná služba unesla syna prezidenta Michala Kováče a v bezvědomí ho nechala v rakouském pohraničním městečku Hainburg. Prezident se totiž velmi rychle dostal s Mečiarem do sporu a proměnil se v jedinou ústavní instituci, která stála proti záměrům dua „esesáka s estébákem“ a mařila jejich plány. Dělat něco podobného bylo nebezpečné. Jeden ze svědků tohoto únosu, pracovník tajné služby Robert Remiáš, který chtěl vypovídat, zemřel o několik týdnů později po výbuchu bomby v jeho autě.

Přesto se Slovensko dokázalo z této šikmé plochy vrátit k demokracii. Co způsobilo ten zázrak?

Tehdejší Mečiarovi přívrženci měli pravdu, když se obávali, že jejich odpůrci časem zvítězí. Už velmi záhy se ukázalo, že energie „federalistů“, kteří reprezentovali ducha polistopadové demokratizace, nabírá na síle. Byli to lidé, kteří sice netoužili po rozpadu Československa, ale když už proti jejich vůli vznikl samostatný stát, rozhodli se, že se nevzdají svého práva na utváření jeho charakteru. Výsledek jejich úsilí je z historického pohledu ohromující.

Příkladem může být deník Smena. Mečiar se ho pokusil ovládnout, většina redakce však ihned odešla a během dvou týdnů založila nový deník SME. Zesláblý deník Smena, byť podporovaný vládou, vydržel fungovat za cenu obrovských ztrát jen dva roky a poté zanikl, zatímco deník SME se vypracoval na hlavní noviny v zemi. Jako houby po dešti se rojily nevládní organizace, začalo vysílat soukromé nezávislé Rádio Twist, a když v roce 1996 televizní monopol Mečiarovy vlády rozbila úspěšná soukromá televize Markíza, která rychle nasadila opoziční tón, bylo jasné, že nacionalisté začínají prohrávat.

Klíčové ovšem bylo, že Mečiar se navzdory útokům tajné služby na opoziční politiky a novináře nikdy neodvážil k opravdu masivnímu použití síly ani k manipulaci voleb, jejichž monitoring si vynutily nevládní organizace. Také proto proběhly volby v roce 1998 klidně, Mečiar v nich byl poražen celým chumlem opozičních stran a začal konec jeho éry (expremiérova strana HZDS je dnes prakticky nefunkční a Mečiar se na veřejnosti neukazuje). Slovensko za několik let doběhlo ztracený čas v demokratickém vývoji a s Českem začalo vyrovnávat krok i v ekonomice. Paradoxně jsou to dnes „federalisté“, kteří jsou s vývojem spokojenější než ti, kteří si přáli samostatný stát. Vždyť také byli od roku 1998 převážně u moci.

Nespokojení

Jak se tedy na tehdejší dobu s odstupem dívají ti, kteří měli na vznikajícím státě lví podíl? Prezident Michal Kováč přiznává, že jeho sen o samostatnosti se proměnil v noční můru. Na vině byl Mečiar. „Věděl jsem, jak nebezpečný je tento muž, protože jsem ho dobře znal,“ říká. Stár a nemocen je nespokojen, že Mečiarovy zločiny zůstaly nepotrestány, že státu se nevrátily rozkradené stamiliardy v období divoké privatizace, kdy Mečiarovi blízcí dostávali prakticky zdarma fabriky a strategické podniky. „Proto dnes lidé podvádějí,“ říká. „Takto jsem si to nepředstavoval.“ Dnes také uznává, že rozdělení státu bez referenda, když několik politiků dokázalo prosadit svou vůli proti názoru většiny obyvatel, dalo politikům a stranám nebývalou moc. Zneužili ji vůči oslabené společnosti a zavedli partokracii, z níž pramení dnešní korupce. Přesto ale po chvíli přemýšlení dodá, že rozdělení byl správný krok a „vývoj jde pozitivním směrem“.

Poněkud jinak se dívá na minulost a současnost další muž, který snil o samostatnosti. Marián Tkáč jako viceguvernér Národní banky Slovenska zaváděl slovenskou korunu a jak říká, „byly to nejšťastnější roky mého života“. Býval častou tváří televizních debat a proslul hustou kšticí, která mu ale z hlavy posléze zcela zmizela. „To byla paruka,“ směje se dnes ve své stroze zařízené kanceláři, na jejíchž zdech visí obrazy slovenských obrozenců a výjevy ze života Slováků. „Ty obrazy jsem maloval já,“ přiznává s mírným ostychem. „Po mém předchůdci totiž zůstaly holé zdi.“

Marián Tkáč pak upadl v roce 1994 u Mečiara v nemilost a osmnáct let strávil v archivu Národní banky Slovenska. „Byl jsem vlastně disident,“ praví hrdě. Letos se téměř zapomenutý Tkáč stal předsedou Matice slovenské, mohutné národní instituce se stopadesátiletou tradicí a rozsáhlou strukturou. Svého předchůdce nejmenuje, jako kdyby se štítil byť jen vyslovit jeho jméno. Přitom Jozef Markuš se též velmi zasloužil v bojích o nový stát a šéfem matice byl dlouhých dvacet let. Nicméně s jeho osobou je spjatý skandál, v němž se jako v kapce vody zrcadlí vzestup a pád slovenského nacionalismu: za Markušova panování a na jeho výzvu totiž Slováci posílali peníze do sbírky na národní poklad. Dary nepřibývaly nijak slavně, za ta léta se vybralo kolem dvaceti milionů korun. Nicméně jak se v roce 2010 ukázalo, i tento nevelký „poklad“ měl smutný osud: peníze zmizely ve chřtánu investičního fondu, jenž zřejmě provozoval pyramidovou hru a zkrachoval. Dalších zhruba půl miliardy korun si do tohoto fondu uložili slovenští vlastenci pod slibem vysokých úroků, neboť důvěřovali matici, která fond propagovala jako „investici rozumu a srdce“. I jejich peníze zmizely.

„Peníze ovládly všechny – nejen federalisty, ale i vlastence,“ říká zklamaně Tkáč. Tento muž, jehož předci (podle historie vlastní DNA, kterou si nechal prozkoumat) žijí prý na slovenském území už dvacet tisíc let, uznává, že Slovensko je dodnes rozdělené a že „stát nezaložili ti nejschopnější“.

Příčinou všeho zla jsou peníze: to ony pokazily Slováky a jsou také příčinou, proč lidé, kteří počátkem devadesátých let tak horlili pro samostatný stát, dnes prakticky úplně zmizeli ze scény. „Cítí se být poražení,“ říká Tkáč. „Ale divíte se jim?“

Idea státu

Takže jak to vlastně je? Slovenskou republiku nezaložili ti nejschopnější, a přesto je dnes tento stát relativně úspěšný. Podle posledních údajů Eurostatu má sice Slovensko nižší HDP (73 procent) vůči průměru v EU než Česko (80 procent), ale v přepočtu na „osobní spotřebu“, jinými slovy na životní úroveň, jsou na tom obyvatelé obou států úplně stejně (70 procent průměru EU). To je pozoruhodný výkon, který by před dvaceti lety očekával jen málokdo.

Mnohokrát byla a jistě ještě i bude citována Masarykova věta o tom, že státy se udržují těmi idejemi, na základě kterých vznikly. Jenže, jak potvrzuje Michal Kováč, ani v nejužším vedení HZDS až do podzimu roku 1992 neexistovala žádná vnitřní debata o možnosti vzniku samostatného státu, natož představa, jak by měl vypadat. Slovenský stát tedy na první pohled žádnou ideu neměl, existovala jen nejasně formulovaná touha po svrchovanosti, tehdejším slovníkem po „mezinárodní subjektivitě“.

Nicméně se zdá, že i tak mlhavá idea postačuje jako podmínka pro zrod státu a důležitější pak je, zda se v dalších letech naplní obsahem. To se v případě Slovenska stalo, byť cesta k sebepoznání a politické dospělosti byla trnitá. Slováci se metodou pokusu a omylu museli rozhodovat, co chtějí, a zejména, co nechtějí. Když Mečiar poté, co EU a NATO vyřadily Slovensko ze skupiny nadějných členů, řekl slavnou větu, „když nás Západ nechce, obrátíme se na Východ“, byl v sázce osud celé země. Tehdy se zmobilizovali ti, kteří se – slovy Dušana Slobodníka – „spolčili proti vzniku slovenské státnosti a házeli klacky pod nohy mladému státu“, a ve volbách 1998 Mečiara porazili. Byl to v jistém smyslu možná ještě důležitější okamžik než listopad 1989, protože tentokrát si Slováci museli vybojovat demokracii sami.

Jaká je tedy jejich představa o vlastním státě? Je pozoruhodně pragmatická, zbavená onoho národního romantismu, jenž v devadesátých letech propukl v nacionalistické vášně. Je to představa dospělého národa, který si o sobě nic nenamlouvá a ví, že jeho hlavním instinktem i cílem je přežít. To ovšem v dnešní Evropě znamená snažit se být moderní a evropský. Slovo svrchovanost už prakticky zmizelo ze slovníku a Slováci naopak s klidem přijímají představu, že se části suverenity vzdají. „Toto je náš životní prostor,“ říká premiér Robert Fico o Evropské unii. „Jsme malá země úplně závislá na tom, co se děje ve velkých státech jako Francie a Německo. Musíme jim ukázat, že si zasloužíme být v silné skupině států, pokud dojde k dělení Evropy.“

Jeho slova vystihují proces sebepoznání, jímž Slováci za dvacet let prošli. Devadesátá léta byla těžkou zkouškou jejich schopností, v níž – alespoň prozatím – obstáli. Strach z budoucnosti, s nímž do samostatného státu vstupovali, však úplně nezmizel. Jak říká básník Feldek: „Slováci vědí, že největším nepřítelem Slováků jsou Slováci, a proto se rozhodli pro Evropu, která je před nimi ochrání.“