Stan, spacák a pohoda

Původně si předsevzal, že na špici obávané osmitisícovky jménem Annapurna vykouří svou oblíbenou fajfku. Při výstupu ho ale opustilo furiantství a fajfku raději nechal v táboře. „Vrchol je ostrý a ufoukaný, jediný chybný krok znamená kilometrový pád. Byl jsem šťastný, že můžu jít dolů,“ vzpomíná pětatřicetiletý geodet z Plzně Jan Trávníček na druhou nejnebezpečnější horu světa, z níž se už nikdy nevrátilo padesát osm horolezců, což je 38 procent těch, kteří opustili základní tábor.

Začátkem května ji zdolal ve dvoučlenném týmu s kolegou Radkem Jarošem, kterému teď k jeho snu vylézt na všech čtrnáct osmitisícovek chybí jen slavná K2. Jarošovi během akce omrzly všechny prsty na nohou a dvěma hrozí amputace, což sám borec s klidem označuje jako daň milovaným horám.

Trávníček ve stínu elitního kolegy řeší poněkud jiné výzvy. Deset let trpí těžkou nemocí kloubů, chození po horách přes bolesti nevzdal a nakonec našel i léčbu, která mu umožnila vylézt na desátou nejvyšší horu světa. V tomto na první pohled již poněkud použitém světě příběhů o železné vůli horolezců je pořád dost místa pro originalitu.

Deset a zastavit

Jan Trávníček tvrdí, že role obskakovaného profesionála (jímž je kolega Jaroš) ho neláká. „Dát si himálajský kopec“ podle něj není nedostupný luxus: vyčísluje ho na sto padesát tisíc korun, což přirovnává k několika standardním dovoleným u moře. Od svých sponzorů získal svůj vlastní materiál, finanční otázku akce řešil dohromady s Jarošem a podařilo se jim získat i část společných nákladů, zbytek si platil sám. „Není složité si tam udělat výlet. Dva měsíce předem napíšete agentuře, že chcete plný servis v základním táboře, a oni na místě dokonce i ohřejí vodu, kterou se můžete v plátěném stanu polít jako ve sprše. My nespíme ve hvězdičkových hotelích. Je to vlastně levné cestování s vlastním stanem a spacákem. Na nic jiného sice neušetřím, ale já taky nic jiného nepotřebuju.“

Až sem to jde, ale dostat z Jana Trávníčka větu o tom, co „cítil“ během výstupu na horu, na níž před třemi lety zahynul jiný český horolezec Martin Minařík, je jako chtít po levákovi podepsat se pravou rukou. Jako by měl o kolečko méně – v pozitivním slova smyslu. Duševní pochody nesleduje, s katastrofickými scénáři si hlavu neláme, a když jde do tuhého, řídí se osvědčeným vzorcem: „Deset kroků, zastavit, dvacet nádechů a dalších deset kroků“.

Psoriatická artritida – kloubní forma lupénky, vzácná nemoc imunitního systému horolezci způsobovala ještě před čtyřmi lety takové otoky kloubů nohou i rukou, že s obtížemi chodil a nemohl sevřít pěst, natož udržet cepín. K tomu je třeba přičíst riziko úplné ztráty pohyblivosti. Jan Trávníček o něm věděl a v omezeném čase sportoval dál i přes bolesti, které tlumil léky. Po deseti letech neúspěchů nakonec nalezl pomoc v pražském Revmatologickém ústavu. Lékaři mu nasadili biologickou léčbu, která zabrala tak perfektně, že o pár měsíců později zvítězil v roce 2009 nad svou první osmitisícovkou Gašerbrum v Pákistánu. Aby nemoc udržel pod kontrolou, musí si každé dva týdny píchat injekce s látkami vyrobenými genetickým inženýrstvím, jejichž vpašování do organismu zastaví chybnou reakci imunitního systému – řečeno velmi zjednodušeně.

Při výstupu na Annapurnu ho prý nemoc nijak neomezovala. Mnohem víc ho potrápily mačky, které v ledu nedržely, jak by měly. „Musel jsem zpomalit a věděl jsem, že Radek bude plašit, kde jsem.“ Jaroš na vrcholu stanul v 9 hodin ráno, Trávníček až o čtyři hodiny později. Po návratu se k Jarošovým vážným omrzlinám objevil i komentář, že „Tráva“ šel moc pomalu, Radek na něj musel hodiny čekat a přitom omrzl. Jaroš ale podobná obvinění na svém webu vehementně odmítá a omrzliny přičítá zapařeným botám, které ho tlačily na oteklých nohou.

Před expedicí se ti dva skoro neznali. Zkušený Jaroš, který měl za sebou dvanáct osmitisícovek, oslovil Trávníčka, jenž vylezl jen na „dva kopce“. „Šli jsme do obrovského risku, protože jsme spolu ještě nikde nebyli. Ale z Radkových kámošů se tam nikomu nechtělo. Za největší úspěch naší expedice považuju to, že jsme si sedli. Byla to pohoda.“ Trvající vzájemnou solidaritu dokazuje i výslužka, s níž Jan Trávníček právě uhání do nemocnice za zraněným parťákem: pečené kuře, bochník chleba a vařené vepřové koleno. Ani prý pořádně nevěděl, kde se to kupuje, protože sám je vegetarián. „Ale Radek na to měl chuť a po výstupu teď žere přímo nezřízeně.“ Otřepaný příběh o tom, že horolezci táhnou za jeden provaz, zřejmě stále platí.