Nemístnosti

Ortenovu cenu získala minulý týden prozaická kniha, povídky Vratislava Maňáka Šaty z igelitu. V těsném závěsu se však mezi finalisty ocitly dvě sbírky básní – 55 007 znaků včetně mezer Ondřeje Buddeuse a Nemístnosti Michaely Keroušové. Výrazně odlišné sbírky mají jedno společné, totiž potřebu konkrétněji se vyjádřit k dnešnímu světu, zatáhnout do hry jeho hlučné, často nevábné, nejisté kulisy.

Od prvních veršů vnímáme poezii Michaely Keroušové (24) jako živou a zaujatou, průraznou a „do světa“. Otevřenost by mohla být sympatická, záleží však na čtenářském naturelu. Někdo básnířčině „rušnému“ gestu rád přitaká, naopak ten, kdo v poezii prahne po ztišení, zatrnutí či přesahu, brzy ví, že není na správné adrese. Keroušové verše zaujmou expresivitou a kurážnou představivostí. Básnířce jde spíš o překvapivost a údernost obrazu než o jeho kdovíjakou vykrouženost. Bez okolků si pomůže třeba můstkem „jako“: „Mračíš se jak sto vymahačů.“ Neotřelá imaginace ovšem často balancuje na hraně překombinovanosti a siláctví. Keroušová píše hovorově, chce být syrová a bezprostřední. Zde je další kámen úrazu. Zpoza drsňáckého „pouličního“ výrazu až moc kouká pouhá stylizace. Režnost a syrovost by měly tkvět v samém obsahu veršů, básnířka však dodává textům na drsnosti dodatečně, tónem promluvy. Příliš nás to tlačí do kouta, v němž nás chce mít.

Keroušová nezapře ženu. I ji, jako jiné básnířky, intuitivně přitahují vztahy. Partnerské „ty“ prochází celou sbírkou a poezie získává typický ženský či spíš dívčí tón. Básnířka umí být hřejivě něžná i vycenit milostně dravé zuby. Ale také se proměnit v soucitnou vnučku. Jen nesmí dojít na „srdce“, byť by bylo servírováno na expresivním či zas mírně parodickém podnose. To pak báseň odhalí své banální ledví a je znát, že nakypělý povrch nic až tak podstatného neskrývá. Tady nás může zaskočit obraznost až školácká: „Ohryzek jedný lásky…“

V jedné rovině je ale Keroušová přesvědčivější. To když začne črtat lehce delirantní městská pásma, všímat si dnešních přerostlých „dětí hospod“, jež mají chuť na svět, i když svět je zrovna s otevřenou náručí nevítá. Tady básnířčin hlas nabývá na jistotě. Mluví se tu o tápavém okoušení a pokoušení světa, o matných, ale dychtivých krocích do nitra vratkého, rozostřeného prostoru. Básnířka dokáže nečekaně zpozornět, dát prostor vzácnému, objevnému ztišení: „Mluvíte furt víc a víc spoře až vás pak postupně / všechny upoutá jak si venku první chodci / kupujou zejtřejší noviny“.

Autor je básník, spisovatel a hudebník.

Michaela Keroušová: Nemístnosti

Za tratí, 48 stran