Tvrdé podání Jiřího Pospíšila

Dvanáct miliard korun, nebo alespoň část této sumy, je bezesporu pro státní pokladnu i pro občany této země hodně peněz. V kárné žalobě, kterou minulý týden podal ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil na čtyři pražské státní zástupce, nejsou ale peníze zdaleka tím nejdůležitějším. Jistě, bude dobré, když soud rozhodne, zda Vlastimil Rampula, Libor Grygárek, Marcela Kratochvílová a Ladislav Letko byli vinni, či naopak nevinni tím, že právními průtahy značně ztížili tuzemskou možnost vymáhat ve Švýcarsku zadržené peníze z ukradené Mostecké uhelné. Ale poselství a dopad nebývale tvrdého ministerského úředního podání se skrývá především v pokusu o prolomení kouzla, jímž se v minulosti při zametání citlivých případů zaštiťovala justice –  manipulace s kauzou  byla ukryta za zdánlivě legálním, ale ve skutečnosti svévolným právním názorem.

Všude ve světě se soudci, obhájci či žalobci dohadují o výkladu práva. Jenže v Česku se v posledních deseti letech tato důležitá možnost volby – aspoň v závažných a citlivých korupčních či defraudačních kauzách – brala jako možnost ochránit mocného a vlivného pachatele. Mostecká uhelná, kauzy Čunek, katarský princ, IPB, biolíh, gripeny a desítky dalších byly na základě pokrouceného právního názoru vysoce postavených státních zástupců zastaveny,…