Osud jménem Sikorski

Opálený mladý muž v maskáčích, s turbanem na hlavě a s kalašnikovem přes rameno se s úsměvem ohlíží za sebe, když cvakne spoušť fotoaparátu. Vypadá šťastně. Je druhá polovina osmdesátých let a on je na válečné stezce proti Sovětům v Afghánistánu, kde strávil tři roky života. Z toho šest týdnů ve slavné jeskynní pevnosti Tora Bora s mudžahedíny, kterým Američané právě dodali rakety Stinger, klíčovou zbraň proti helikoptérám, kterými Sověti nejvíc drtili odporproti své okupaci. „Byl jsem první, kdo udělal fotografie stingerů přímo z bojiště,“ opakuje i dnes v rozhovorech tentostále ještě mladistvě vypadající muž.

Z mládence v maskáčích se ovšem za tu dobu vyklubalapolitická hvězda první velikosti, muž, jehož projev v Berlíně loni koncem listopadu označil jeho dlouholetý přítel a komentátor týdeníku The Economist Edward Lucas za „bod obratu“ v evropských dějinách. Ten muž se jmenuje Radosław Sikorski (48).

Byl to on, kdo jako polský ministr zahraničí řekl dnes už okřídlenou větu v souvislosti s evropskou krizí: „Německé síly se bojím méně, než se začínám obávat německé nečinnosti.“ V tom projevu však řekl ještě mnohem více a ocenil to i další slavný Polák, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik. „Sikorski prolomil několik tabu. Polákům sdělil, že Němci už nejsou nepřítel, že polská suverenita je nedělitelnou součástí evropské suverenity a že evropská federace je v polském zájmu.“

Sikorského život bude jednou určitě zfilmován, protože nese všechny znaky velkého a dobrodružného příběhu. Pokud by byl napsán jako román, zařadil by se do kategorie známé jako Bildungsroman – příběh o hrdinovi, jenž prošel dramatickým názorovým vývojem. V případě Sikorského jde o proměnu opravdu zásadní: z radikálního národního konzervativce v evropského liberála, který vášnivě obhajuje sen poválečné Evropy o míru a společném osudu.