Jak se pixely omrzely

„Každé zmáčknutí spouště v sobě skrývalo tajemství. Člověk napjatě čekal, jak ten obrázek dopadne, a ze všeho nejvíc se těšil na jeho chyby a nedokonalosti,“ vybavuje si nadšeně Michal Čáp své první setkání s polaroidovou fotografií. Mohlo by se zdát, že je to dávná historka zasloužilého fotoamatéra, ale mladíkovi v upnutých džínách a mikině s kapucí je dvaadvacet let. Studuje fakultu humanitních studií a už podle trendy vzhledu je zřejmé, že netrpí staromilstvím. Polaroid objevil v roce 2008, zrovna když firma krachovala, a jeho okouzlení mělo být tudíž jen krátkodechou aférou. Ale nebylo.

Přístroj v té době na celé čáře prohrával souboj s digitalizací. Fotografie nejisté kvality a výsledků nemohla nijak konkurovat stále vylepšovaným novodobým kompaktům. Což americkou centrálu Polaroidu čelící krachu dovedlo k rozhodnutí zastavit výrobu všech filmů pro okamžitou fotografii. Odhadované zásoby na světovém trhu měly uspokojit sotva roční poptávku, a cena neexponovaných filmů se proto začala drát do závratných výšin: jedna fotografie v té době vyšla až na 100 korun.

Podobně jako třeba magnetofonovou kazetu před ním i polaroid čekala budoucnost překonaného média na vyhynutí. Nic nenasvědčovalo tomu, že o tři roky později bude Michal Čáp společně se svým kamarádem Tomášem Noskem spravovat internetový blog PolaroidLove se specializovaným e-shopem. Ten kolem sebe dnes soustřeďuje komunitu dvou tisíc tuzemských nadšenců pro tuto specifickou oblast fotografie, jež má příchuť stylově módní nostalgie. Stali se tak součástí celosvětově bujícího trendu nadšenců, kteří v záplavě digitalizace dávají přednost starým fotoaparátům a jejich nápadné chybové estetice.

Ještě nedokonalejší

Večírek k příležitosti uzavření továrny na polaroidové filmy v nizozemském Enschede v červnu 2008 neprobíhal v úplně bujaré atmosféře. O práci zde přišlo 300 zaměstnanců, přesto se tu ale zrodil utopický nápad. Vídeňský distributor a zapálený polaroidový fanatik Florian Kaps nemyslel na dobro pracujících, pouze se nechtěl smířit s tím, že by okamžitá fotografie zmizela ze světa a 300 milionů stále funkčních foto-
aparátů zůstalo bez přísunu potravy. Zahájil jednání s Polaroidem o pronájmu továrny včetně strojů, vložil do podnikání vlastní peníze a do roka a do dne spustil pod vše vypovídající hlavičkou The Impossible Project (Nemožný projekt) výrobu nových černobílých filmů vlastní receptury. Hladoví polaroidisté všech generací po nich ihned skočili.

„Milovníky polaroidu a naše zákazníky vidím ve dvou věkových skupinách,“ vysvětluje Respektu Kaps. „Prvním je 45 až 65 let, s polaroidem vyrůstali a jsou šťastní, že ho můžou zase používat. Druhé – početnější – skupině je mezi 12 a 25. Narodili se do digitálního světa, ale jsou jím přesyceni. Proto je okouzluje nepředvídatelnost a zvláštní poetika starých fotografií.“ Do zmíněné skupiny patří i Michal Čáp s Tomášem Noskem. Potkali se coby reportážní fotografové s digitálním vybavením v pražském hudebním klubu Bordo, dnes ale svorně přísahají na analog a dychtivě přitakávají Kapsovým slovům o nepředvídatelnosti.

Polaroid totiž nedovolil novým výrobcům používat osvědčené technologické patenty, a tak byli lidé z The Impossible Project nuceni vyvinout zcela nové filmy. Stále sice pracují na jejich vylepšení, ovšem tyto materiály ještě zdaleka nedosahují kvality někdejších polaroidů. Co by v každém jiném oboru působilo jako handicap, však mladí fanoušci okamžité fotografie vnímají jako pobídku ke kreativitě.

„Filmy, které vyrábí Impossible, mají daleko větší kouzlo. Šancí, že se v procesu něco zvrtne, je totiž daleko víc,“ pochvaluje si Michal Čáp. Aby se na starém polaroidu objevil obrázek, stačilo počkat si pouhé dvě minuty. S Impossible není výsledek jistý ani po pěti minutách, zároveň je čerstvá fotografie velmi citlivá na světlo i na výkyvy teplot. Stačí si exponovaný snímek strčit do tepla pod bundu a barvy okamžitě získávají hnědý nádech. Pozorovateli zvenčí to musí připadat jako pošetilost, pokud by si totiž přál na materiály Impossible vytvořit „pořádnou“ fotku, neměl by šanci. O „pořádné“ fotky se však mladí polaroidisté nezajímají. Možností, jak snímek „zkazit“ a dosáhnout tak jedinečného výsledku, je celá řada a právě tyto podvratné rady se staly základem blogu PolaroidLove, který Michal Čáp otevírá každé ráno hned po probuzení.

Činností na plný úvazek se jejich vášeň stala, když se rozhodli otevřít si vlastní obchod s fototechnikou. Pídí se na internetových bazarech po prošlých filmech a zachovalých přístrojích. Nechávají si je posílat ze zahraničí, čistí je, rekonstruují a prodávají tuzemským zájemcům. Na zbohatnutí to sice ještě není, ale aspoň si přivydělají na vlastní spotřebu. I při dnešních cenách totiž jedna polaroidová fotografie vyjde na 60 korun. 

Diana a ti druzí

Není to poprvé, co komunita nadšenců dokázala vrátit zpět do kurzu techniku, které by mělo být z hlediska pokroku odzvoněno. Nejznámějším je bezesporu příběh ruského kompaktu Lomo, který po pádu sovětského impéria neměl nejmenší šance konkurovat západním výrobkům. Vytoužený fotoaparát socialistických dovolenkářů se vyznačoval nedostatečnou kresbou v rozích snímku a zkresleným podáním barev. Nic, o co by stál ctitel kvalitní fotografie, ovšem přesně tato defektní estetika učarovala partě vídeňských mladíků, kterým se počátkem devadesátých let přístroj dostal do ruky. Byl mezi nimi i Florian Kaps.

Nejenže z tohoto fotografického žigulíka učinili novodobí lomografové nezbytný doplněk západních trendařů, ale dokonce o jeho obchodním potenciálu přesvědčili i tehdejšího místostarostu Petrohradu a budoucího prezidenta Vladimira Putina. Za jeho přispění se v již skomírající továrně opět rozjela výrobní linka. Zájem o samotné Lomo po několika sezonách módního hitu pochopitelně ochladl, ovšem vídeňskou lomografickou společnost přesvědčil jeho obchodní potenciál a začala se pídit po dalších laciných a podřadných přístrojích. Na současném trhu tak boduje plastová krabička z Hongkongu zvaná Diana, která v sedmdesátých letech nacházela využití pouze jako učební pomůcka v kurzech fotografie pro malé děti.

Došlo k paradoxnímu úkazu: fotografie se dnes již plně digitalizovala, reportážní přístroje nebo kompakty na film ustoupily zdokonaleným pixelům. Ovšem s výjimkou velkoformátových profesionálních kamer je právě svět zábavných bakelitových zmetků jedinou zbylou oblastí, kde se stále ještě uplatňuje film, vývojka a ustalovač.

„Mladí lidé si tyto jednoduché fotoaparáty kupují výhradně kvůli jejich neodhadnutelným výsledkům. Nezajímá je precizní fotografie a také se nestává, že by si u nás Lomo nebo Dianu koupil někdo, kdo už předem nezná jejich vlastnosti,“ potvrzuje Petr Vondráček z největšího pražského obchodu s fotografickou technikou FotoŠkoda. Upřesňuje také, že retro sortiment zde tvoří zhruba 10 procent veškerého objemu prodeje, což není zanedbatelný podíl.

Výrazné barvy, rozpité kontury, zkreslené tvary. Zaujetí pro chyby představuje nostalgii po době, kdy fotografie bývala vzácností. Na její vyvolání se čekalo několik dní a poté se opatrně zakládala do alba. Touhu po fotografiích, jejichž provedení připomíná rodinné archivy sedmdesátých a osmdesátých let, však simulují i nejmodernější technologie. Hitem mezi aplikacemi pro iPhone se ihned po uvedení stal Hipstamatic, tedy program, který převádí obyčejné digitální snímky do podoby, jež připomíná zvláštní efekty kamer jako Lomo nebo Diana. Jen za první rok si aplikaci stáhlo přes jeden a půl milionu majitelů telefonu.

Digitální aplikace se tu snaží tvářit jako zasněná archivní fotografie, poškrábaná, špatně vyvolaná, rozmlžená, jako by roky ležela v domácím albu. Nezůstalo jen u fanouškovského užití, Hipstamatiku a iPhonu se dostalo velké pozornosti, když s ním reportér Damon Winter nafotil hlavní reportáž ze života americké vojenské jednotky v Afghánistánu pro The New York Times.   

Zpětný pohyb je reakcí na základní zkušenost, kterou s sebou přinesla digitalizace. Ta je charakterizována nadprodukcí na všech frontách. Poukazuje na to Eric Harvey z katedry komunikace na univerzitě v americké Indianě v eseji This Is Not a Photograph! (Toto není fotografie!). Podobně hudební fanoušci vzpomínají na časy, kdy se po raritním albu museli pídit v obchodech často několik měsíců, a pak si ho patřičně považovali, dnes je však mají vzdálené na jedno kliknutí myši. I fotografie zcela zamořila internet a stala se velmi laciným zbožím. Jenom na Facebooku je nahráno neuvěřitelných 100 miliard snímků a nejsilnější komunitní galerie Flickr se v srpnu pochlubila tím, že nabízí ke zhlédnutí přes šest miliard různých fotografií.

V tomto kontextu působí snově zamlžené fotografie z Polaroidu nebo Loma stejně jako zvýšený zájem o hudbu na vinylu nebo kazetách. Vrací se totiž k něčemu, co virtuální svět neumožňuje: sáhnout si na artefakt. Dotýkat se černé desky nebo skutečného fotografického snímku a užívat si tak pocitu neopakovatelnosti, který se v digitální hojnosti vytratil. Má to však i svůj rub. Všechny zmíněné fotoaparáty mají svůj natolik výrazný a posunutý rukopis, že mnohdy zastiňují individuální talent svých uživatelů. Jejich omezené technické možnosti určují tematické a žánrové využití: nehodí se pro rychlou reportáž, krajinky nebo focení za horších světelných podmínek. Jsou nezkrotné a snímají realitu zcela po svém, přednosti ukážou hlavně na motivech, které hýří barvami. Není proto divu, že snímky různých autorů se sobě často podobají jako vejce vejci. Zdrojem poetického vidění světa, jako kdyby tu už pomalu přestával být člověk, ale byl jím jeden zašlý, nedokonalý přístroj.