Škodlivý prostor

Mnozí z našich špičkových překladatelů by se uměleckému překladu nikdy nezačali intenzivně věnovat, kdyby tvůrčí léta prožili ve svobodných podmínkách. Byli by radši vědci nebo spisovateli. Je to i případ Vladimíra Mikeše, který převedl do češtiny mimo jiné Dantovu Božskou komedii a Molièrova dramata. Jeho autorské činnosti nebyl minulý režim nakloněn, našel tedy uplatnění v oblasti, která nebyla tak ostře sledována.

Vladimíra Mikeše-spisovatele zná málokdo. Z devíti rukopisných próz vyšly dosud jen tři. Román Škodlivý prostor byl připraven k vydání již v roce 1969, ale tisk knihy byl na poslední chvíli zakázán a sazba rozmetána. Vychází tedy víc než čtyřicet let po svém vzniku. Oficiálního vysvětlení se autorovi nedostalo. Neví se, jestli za zákazem stály jeho kontakty s osobnostmi, jako byl Václav Černý, nebo samotný text, který mohl být režimu nebezpečným zrcadlem.

Zápletka románu je jednoduchá, na první pohled až banální. Mladé rodině otravuje život hluk ze samoobsluhy. Zvuky, jež způsobují mechanismy ve skladu a dveře obchodu, je ruší ve spánku i práci a přivádějí je k nepříčetnosti. Ve snaze dosáhnout odstranění závad narážejí manželé na odpor systému, který zamlžuje zodpovědnost konkrétních lidí a znemožňuje jakoukoli výraznou změnu k lepšímu. Z úsilí o klidné bydlení se stává úporný boj. Z mladé dvojice, již ochromuje vlastní slušnost (už to, že do samoobsluhy nedokážou vejít bez povinného nákupního košíku, ačkoli si jdou stěžovat za vedoucím, je i v jejich vlastních očích degraduje do podřízené pozice), se stává vzhledem k jejich vytrvalosti rušivý element, „vyslouží si“ dokonce výslech a domovní prohlídku.

Přestože je próza plná dobových detailů, ať už z prostředí samoobsluhy, činžáků nebo úřadů, je nutné chápat příběh jako symbolický. Je to podobenství o společenských mechanismech, které tlačí člověka do role poslušného kolečka v soukolí. Tím, s jakou osudovostí problém hlavní postavy zasahuje a jak obtížné, až nemožné je v rámci systému cokoli zmoci, se Mikeš ve Škodlivém prostoru blíží Kafkovým prózám. Na rozdíl od Kafky ovšem nikdy zcela nepropadne pocitu bezvýchodnosti.

Román je co do dějové linky prostý, soustředěný výhradně na problém hlavních postav. Snad proto může dnešnímu čtenáři připadat poněkud rozvláčný. Svět Škodlivého prostoru je vzdálený současnému – nečekáme léta na zavedení telefonu, a jsme-li někde nespokojeni, nic nám nebrání prostě se přestěhovat. Podvědomý reflex podřizovat se automaticky „systému“, v němž žijeme, a nedělat potíže v nás však přežívá dál.

Autorka je bohemistka a romanistka.

Vladimír Mikeš: Škodlivý prostor

Plus, 288 stran